Kam s dokumentem? aneb Poučení z německé debaty

Berlinále není jen o filmech, určených pro promítání v kinech, ale také o televizi. K tradiční akci patří prezentace nejzajímavějších titulů dokumentárních filmů, které vzniknou v tomto roce v produkci ARD, tedy první německé veřejnoprávní televize. Letos je ale s touto přehlídkou, nazvanou Top of the Docs, spojena i poměrně ostrá diskuze mezi zástupci ARD a tvůrci. V zásadě jde o odlišná stanoviska k nasazování dokumentů do vysílání – tvůrci argumentují, že jejich filmy zpracovávající relevantní politická a společenská témata mají často premiéru až v pozdních nočních hodinách. A částečně mají pravdu. Píši částečně, protože to není problém nějak přímočaře jednoduchý. Podívejme se ale nejprve do Německa. 

Pracovní společenství dokumentaristů (AG Dok) společně s Grimmovým institutem (který se zabývá médii, výchovou a kulturou) zpracovaly studii, která byla zveřejněna krátce před prezentací ARD. Autor studie Fritz Wolf v ní mimo jiné napsal: „Nasazení do programu přestalo odrážet společensko-politickou relevanci filmů: Více než dvě třetiny snímků jsou nasazeny do pozdního či velmi pozdního vysílacího času. Téměř každý šestý dokument je odvysílán po jedné hodině v noci.“ Podobné výroky před tradiční prezentací dokumentárních úspěchů se samozřejmě lidem z ARD příliš nelíbí. Stejně jako vyjádření filmařů, kteří vyzývají programové pracovníky k větší odvaze při zařazování pořadů, jejichž význam a kvalita byly oceněny na festivalech a přehlídkách v zahraničí. A jak to u takových debat často bývá, ozývá se tradiční „lék na všechno“ tedy slogan: Zapomeňte na sledovanost, podporujte značku. Na tom samozřejmě není nic špatného, nicméně ani nic jednoduchého. 

K dokumentům, o kterých se bude letos mluvit, patří snímek Nur eine Frau (Jenom žena), režisérky Sherry Hormannové, který se vrací k případu vraždy 23leté Kurdky Hutun Sürücü, kterou zabili – potrestali za zneuctění rodinného jména v roce 2005 v Berlíně členové její vlastní rodiny. Zajímavé budou zřejmě i snímky věnované výročí pádu berlínské zdi v roce 1989 a následným událostem v tehdejší NDR. Patří k nim Gorbatschow. Eine Begegnung (Gorbačov. Setkání) Wernera Herzoga, Inside Treuhand o privatizaci východoněmeckého průmyslu Birgit Breuelové a dvoudílný Inside HVA o východoněmecké rozvědce. Diváci se mohou těšit i na snímky Operation Mondlandung o roli někdejších nacistických vědců v americkém kosmickém programu, o obchodu se zbraněmi a západoněmecké tajné službě, festivalu ve Woodstocku nebo procesu s viníky tragédie na techno festivalu Love Parade v Duisburgu v roce 2010.

Stále píši o produkci, která je jednak nesrovnatelně větší než například ta česká, pracuje s jinými náklady a má k dispozici několik oken na hlavním programu ARD – Das Erste. Dokonce i v prime timu. Je celkem logické, že při objemu dokumentární tvorby, kterou rok co rok ARD vyrábí (pro Das Erste ale i další programy, včetně francouzsko-německé stanice Arte) se část filmů prostě do exponovaných vysílacích časů dostat nemůže. A i nasazením mezi devátou a jedenáctou – kdy se zájem o dokumenty u diváků výrazně zvyšuje a přechází k nim i ti, kteří si po osmé vybrali z nabídky seriál či film – jednoduše nelze uspokojit všechny.

Nás by na tom mohly zajímat především dva aspekty – dokumentaristé v německých televizích vstupují na rozdíl od tuzemských dokumentaristů do soutěže s tvůrci aktuální publicistiky, zejména pak reportáží na aktuální témata, které mají stopáže od půl hodiny do 60 minut a jsou vyráběny velice rychle (například první hodinová reportáž o teroristických útocích v Paříži v roce 2015 se objevila v primetimu Das Erste už po šesti dnech). Vedle aktuální publicistiky je řada témat, kterým se v ČR často věnují půlhodinové dokumenty, zpracována v magazínech, které nabízejí investigativní a aktuální publicistiku a vysílají se každý týden. Od dokumentu se proto očekává hlubší ponor do tématu, silný tvůrčí názor, ale také mnohem širší kontext. To ale vyžaduje kvalitní dramaturgy, kterých u nás je dost málo.

Druhým aspektem je schopnost televize (nikoli tvůrců) propojit film s potenciálními diváky, tedy těmi, kteří by se zřejmě chtěli dívat, kdyby ovšem o nasazení snímku věděli. Vzhledem ke stále silnější proměně diváckých návyků bude toto zřejmě nejdůležitější součástí self promotion v blízké budoucnosti. Je logické, že Netflix nebo Amazon Prime mají v tomto směru tak značný náskok – tyto služby prostě bez výborného marketingu a promyšleného proma nemají šanci v stále silnější konkurenci přežít. Ale i veřejnoprávní televize se musí naučit dělat věci jinak a lépe. 

Dá se předpokládat, že nabídka na trhu poroste a to nejen v oblasti hrané tvorby. Divácké návyky se budou stále více vzdalovat stávajícímu systému sestavování programové nabídky. Zvýší se počet lidí, kteří budou chtít věnovat večer jednomu tématu, zhlédnout několik epizod seriálu či více filmů najednou, vybírat si pořady například i podle aktuálního dění v politice a ve společnosti. Jejich trpělivost při výběru programu se bude postupně vytrácet – rozhodně nebudou mít náladu a čas na zdlouhavé vyhledávání pořadů podle názvů (které si navíc nemusejí pamatovat) či data odvysílání. Budou chtít, aby se jim nabídka řadila tematicky a aby se rychle dozvěděli obsah pořadů a další základní informace. 

Dalším problémem, který bude veřejnoprávní televize muset řešit (a nejen ona) je zajištění práv na volné spuštění z úložiště pro delší dobu – tedy nikoli pouze na sedm či čtrnáct dnů. To není záležitost, která by se dala změnit rychle – proto čím dříve se s jednáním o nějakém novém systému začne, tím lépe.

Je zjevné, že tradiční lineární televize nezanikne – část diváků, která sledování audiovizuálních obsahů spojuje pouze s odpočinkem, bude stále stát o to, aby jí stačilo zapnout dálkové ovládání a nechat se bavit podle výběru někoho jiného, ale i německá debata ukazuje, že jeden z významů televize zůstane i přes dostupnost a atraktivitu nabídky na streamovacích službách či úložištích stále stejný. Pokud budou chtít diváci, kteří dokumenty primárně nevyhledávají, ale také nejsou lhostejní k tomu, co se kolem nich děje, zhlédnout pořady, které budou reagovat na aktuální problémy společnosti – ať už politické nebo třeba ekologické, měla by jejich cesta jako k první instanci vést právě k nabídce veřejné služby. A ta by proto měla i nadále pěstovat odpovídající lineární nabídku a to v adekvátních vysílacích časech.