Kérky, jizvy, lovestory. Kůže jako plátno v novém audioformátu

Dokumentární cyklus Normy, který navazuje na zaniklou programovou řadu DokuVlna, začalo Radio Wave vysílat v březnu letošního roku. Realizační tým složený ze staniční dramaturgyně Terezy Jiráskové a dramaturga Tvůrčí skupiny Dokument a publicistika Jaroslava Kratochvíla zůstal stejný, změnil se však formát pořadu. Jako první vznikla v rámci cyklu šestidílná série Kérky, jizvy, lovestory dokumentaristy Vojtěcha Petřiny. Ta se komplexně zabývá problematikou tělesných modifikací a mimo jiné se v ní odráží zdařilá proměna pořadu.

Víc času, víc do hloubky

DokuVlna představovala ze strany Českého rozhlasu otevřenou platformu pro debutující autory, často z řad studentstva (Anna Mrázková, Robin Mayer), ale také se do ní zapsalo mnoho ostřílených dokumentaristů a dokumentaristek (Eva Lamelová, Tereza Reková). Nyní se pořad nejen přejmenoval, ale také zcela zprofesionalizoval. To lze vnímat v době nadprodukce podcastů na jednu stranu pozitivně, na druhou negativně: zatím neznámí tvůrci tím přišli o prostor.¹⁾

Ještě významnější změnou je stopáž. Zatímco dříve se v této programové řadě objevovaly jednodílné dokumenty o délce zhruba 25 minut, nyní se jedná o několikadílné série. To přispívá ke komplexnějšímu rozvíjení témat. Normy se tak adaptovaly na formát podobný programovým řadám jiných stanic Českého rozhlasu, například konzervativnějšímu Dokuseriálu na Dvojce. V případě Norem však posluchač nemusí netrpělivě vyčkávat každý týden na zveřejnění nového dílu, ale může si poslechnout všechny epizody hned od premiéry najednou.

Že k podobné proměně dojde, se dalo očekávat. Ukázalo se, že 25 minut pro zpracování tématu zkrátka nestačí, zvlášť pokud se má autor dostat do hloubky. To se v některých případech stávalo kamenem úrazu. Například dokument Nejsem sama Vendy Krobové, v němž autorka pojednává o asexualitě, by si zasloužil víc než jen jeden úhel pohledu. Zároveň je ale třeba připomenout, že z řady vzešlo také několik oceňovaných děl, například upřímný debut Co se hulí za školou Robina Mayera nebo zvukově podmanivá Strom storm Daniela Kupšovského. Na podzim 2023 byla pak v rámci DokuVln výjimečně odvysílána šestidílná série s názvem Teď jsem Robin, v níž režisér Robin Havlík pojednává o tranzici, s výrazným a působivým hudebním podkresem jednoho z aktérů. DokuVlna v dramaturgii Jaroslava Kratochvíla, mimo jiné režiséra dokumentárních filmů a seriálů zejména z produkce České televize, tak začala už v minulém roce směřovat k větší vyspělosti, ale zároveň hravosti.

„Autor podrobuje své tělo proměně - tentokrát si nechává propíchnout nos.“

Sám sobě předmětem zkoumání 

Přerod DokuVlny v Normy letos oficiálně odstartovaly Petřinovy Kérky, jizvy, lovestory. Rámcovou situací se stává rozchod autora s přítelkyní, po vztahu s níž mu zůstalo tetování. To se stává záminkou pro vytvoření dokumentu, ale Petřina rozvíjí toto téma mnohem dál. 

Tetování se věnuje pouze první díl. Jako postup volí Petřina konfrontaci dvou respondentů ze stejné branže. Hledá se zde odpověď na zdánlivě patetickou otázkou: Je lidské tělo, respektive lidská kůže plátno? Zatímco tatér Honza odpovídá opatrně a skepticky polemizuje, jestli dnes není tetování určitým módním trendem, tatérka Sarah se na problematiku dívá skrze svou malířskou praxi a odkazuje k problematice hledání identity. Až na závěr přichází Petřina se svým subjektivním vztahovým prožitkem a nechává se potetovat. Situaci zprostředkovává posluchači nejen skrze komentář, ale také pomocí zvuků nástrojů. Sám autor audiodokumentu se tak stává předmětem zkoumání a participace dominuje nad běžnější observací.

Stejně tak ve druhém dílu, tentokrát o piercingu, podrobuje autor své tělo proměně: nechává si propíchnout nos. Události věnuje mnohem větší část stopáže a audiovoyeurům poskytuje ještě sugestivnější prožitek. Během toho si povídá se svou kamarádkou, piercerkou Mirkou. Ta vyvrací stereotyp, že se tetování i piercing, včetně těch na intimních partiích, týkají pouze outsiderů. Jejími klienty jsou i „kravaťáci“. Tento dialog jako by tematizoval samotný dokumentární cyklus, jehož cílem je prozkoumat koncept normálnosti v současné společnosti.

Petřina několikrát upozorňuje, že se cítí ze zákroku nervózní, čemuž nasvědčuje i jeho rychlý dech, který lze zpoza mikrofonu slyšet. Forma dokumentu jako by byla metaforou lidského těla, je zvukově nedokonalá. Ruchy znemožňují slyšet každé slovo, což na jednu stranu posiluje autenticitu, avšak na druhou snižuje kvalitu poslechu, když přicházíme o některé důležité informace. Zejména se jedná o situace, ve kterých dochází k modifikaci autorova těla a znalec dané branže popisuje daný úkon nebo úskalí tělesné proměny. 

Ponoření i distanc

V závěru druhého dílu se objevuje další narativní element v podobě Míly Bugtchera, etablovaného piercera a modifikátora. Ten se společně s Petřinou stává průvodcem v tomto audiotripu po vlastním těle a v sérii pak zaznívají až do konce jeho názory podložené praxí.

Nejvíce se Bugtcher projevuje ve třetím dílu o zjizvování čili skarifikaci a ve čtvrtém dílu o vypalování neboli brandingu. S Petřinou sdílí pozitivní i negativní osobní a profesní zkušenosti a poskytuje posluchači historický exkurz do problematiky modifikací těla. Pokud první dva díly série působily jako entuziastické opěvování zásahů do lidské kůže, tady projevuje Petřina distanc. Skarifikaci odmítne podstoupit. Své hranice pak posouvá během vypalování, ale během jeho barvitého popisu z něj cítíme čirý strach. Ten komicky komentuje Míla Bugtcher. Tělesné modifikace se tu nicméně začínají problematizovat.

V pátém dílu o splitu jazyka se dostáváme ještě dál. Autor v něm zpočátku nechává nakouknout do svého soukromého života, když skrze seznamovací aplikaci poznává Míšu, majitelku zmíněné tělesné modifikace. S ní vede rozhovor o vlivu splitu na partnerské vztahy a intimní život. K problematice těžkých tělesných modifikací se pak vyjadřuje také teoretička Marie König Dudziaková, která se dotýká například tématu čipů. Právě v tomto bodě vyniká obsahová komplexita, která v některých předchozích dokumentech DokuVlny vzhledem ke krátké stopáži absentovala. Na jedné straně stojí zkušenosti lidí, včetně samotného Petřiny, na té druhé pak postřehy a názory odborníků.

„Kérky, jizvy, lovestory pracují také s gradací, a dokáží si tak udržet pozornost napříč díly.“

Budování napětí i důvěry

Na rozdíl od jiných podcastových sérií stanice Wave, jako byla například Krása, vystavěná především na dialozích a výpovědích, ale bez akce, pracuje série Kérky, jizvy, lovestory také s gradací, a dokáže si tak udržet pozornost napříč díly. Autorova osobní cesta překonávání vlastních hranic, zejména prahu bolesti, nejen vytváří propojující narativní linii, ale také si díky ní Petřina mezi respondenty i posluchači buduje důvěru.

Za nejzásadnější z hlediska vyváženosti pak považuji úplně poslední díl, ve kterém vystupují dvě kamarádky autora, matka Týna a herečka Radka, coby odpůrkyně tělesných modifikací. Zatímco jedna řeší, že si mateřství nemusí dokazovat skrze kérku se jménem nebo datem narození svého dítěte, což se podle ní stalo určitým módním trendem, druhá upozorňuje na limity tetování skrze svou profesi.

Sama jsem majitelka piercingu i několika tetování, a i tak jsem v některých chvílích váhala, zda série nepropaguje tělesné modifikace až příliš. Její závěr mě však zcela uklidnil. Autor skrze rozhovor s kamarádkami ukazuje, že přirozené, respektive normální jsou v dnešní společnosti obě varianty: s modifikací na těle i bez. Zároveň rekapituluje svou cestu, která mu podle vlastních slov pomohla uzavřít jednu životní etapu. Dokument tak přináší názorovou pestrost i osobní katarzi. Co víc si v rámci audiotripu plného fyzické bolesti přát? Možná aby i další série Norem byly tak vyvážené, a přece provokativní.