Let viny

Dokumentární film Let viny jsem začala točit jako projekt o ledvinách a jejich roli v rámci psychosomatiky. Potýkala jsem se se zdravotními problémy, které naštěstí nebyly závažné, přesto můj život významně ovlivňovaly. Poznala jsem sama na sobě, že potřebuji zpracovat traumata z dětství a naučit se zacházet se silnými emocemi, které jsem cítila, a zodpovědně se postavit svým vlastním strachům a úzkostem. Když jsem pro sebe objevila různé terapeutické přístupy a začala jsem se více orientovat v oblasti osobního rozvoje, rozhodla jsem se tento proces zaznamenat do podoby celovečerního dokumentárního filmu.

Tvorba tohoto filmu je mi záhadou, stejně tak jako to, že jsem s ním strávila deset let svého života. Neplánovaně, s mnoha rozchody a krátkými i velmi dlouhými odloučeními, kdy jsme existovali každý sám za sebe, přesto náš vztah stále trvá. Film překonal délkou i můj dlouholetý partnerský vztah a je mi průvodcem až do dnešních dní. Dokončování filmu je pro mě významnou retrospektivou jedné dekády mého života.

Pozorovatelkou jsem já, která usedám k záznamům z roku 2008 a vidím mladou ženu topící se ve vlastní temnotě, trpící oslabením ledvin a nesoucí zátěž nefunkčních rodinných vztahů. Vidím ženu, která v tom bahně našla sílu se zvednout a jít nejistou cestou sebepoznání, aniž by přesně věděla, kam vede, a také u toho sama sebe točit. Vidím ženu, která odolala výsměchu, nebála se a šla tam, kde cítila život.

Nutno říct, že v roce 2008 měla „seberozvojová“ scéna v České republice zcela jinou podobu než dnes. Dříve se jednalo o velkou alternativu. Dnes je to mainstream, který se stal legitimní podnikatelskou aktivitou, zároveň se vyrojily instagramové šamanky a certifikované kněžky, jejichž zasvěcení spočívá především v počtu lajků, nikoliv v reálné hodnotě jejich učení. Měla jsem štěstí, že před deseti lety nebyl trh tak přebujelý a bylo jednodušší si vybrat metodu, učitele či terapeuta, projít určitým procesem a po delší době vyhodnotit, co to přineslo. 

Tak jsem se dostala k rodinným a systemickým konstelacím, terapeutické metodě zakladatele Berta Hellingera, podle které si v sobě neseme vlivy například z našeho rodu, které mohou mít negativní dopad na náš život. Tím, že ve skupině vybereme zástupce za své rodinné členy i za sebe samotné a necháme je pohybovat se a vzájemně komunikovat, můžeme uvidět svou životní situaci z nadhledu, který nám umožní se v ní lépe zorientovat. Zásadní je vnitřní prožitek člověka, který si konstelaci staví, ale také těch, kteří jsou v rolích jeho příbuzných. Často jsou přítomny hluboké emoce, což je pro mě jako režisérku nesmírně atraktivní.

Díky svým přátelům jsem se také setkala s osobou mnohem kontroverznější, s léčitelem Františkem, který lidem pomáhá po telefonu. Začalo to tak, že jsme mu zavolala ve chvíli, kdy jsem ležela doma a nemohla se vyčerpáním téměř hýbat. Chvíli mě poslouchal, pak řekl, že je to od ledvin, doporučil mi nějaké bylinky, řekl mi, že na „miláčka“ neboli partnera si ještě počkám a rozveselil mě natolik, že jsem dokonce vstala z postele. Když jsem ho posléze spatřila osobně, rozhodla jsem se, že tento film opravdu natočím, protože je pro mě fascinující filmovou postavou, laskavou i hrůzostrašnou, prostě prototypem moravského léčitele, toho „šamana“, jací tady byli vždycky, čaroděje, kterého nemají křesťané rádi, protože mluví o Ježíši a karmě zároveň, a přitom sedí za pecí a zvedá telefony, žije z důchodu a pěstuje saláty.

Do jisté míry František zosobňuje kvality, které bych ocenila i ve svém filmu. Je charismatický, vyvolává emoce, překypuje moudrostí, odzbrojuje humorem, je obdarován šílenstvím, v jeho projevu se snoubí mužský šovinismus s feminismem, je zdárně při zemi a občas odletí na jiné planety. Nemohu s ním souhlasit, ani ho odsoudit a jeho role není o tom, aby nám vyložil, jak věci jsou, ale aby nám poskytl svou existencí prostor k vlastní úvaze a pochopení života.

Potkala jsem lidi, kterým se ve stejnou dobu zhroutily ledviny i partnerský vztah, ženu, které byl nevěrný manžel, a další ženu, která naopak milovala dva muže. Já sama jsem v počátcích svého hledání řešila sama sebe a na partnerský vztah jsem neměla prostor. Jakmile jsem se zbavila těch největších nánosů a otevřela jsem se světu, navázala jsem partnerský vztah, který trval velkou část natáčení filmu. 

Postupně jsem zjistila, že ledviny jsou pouze záminka, začátek velkolepé cesty, která mě už na svém počátku zavedla do jeskyní Moravského krasu. Procházím se jejich chodbami, jako bych byla ve velkém těle, a pozoruji orgány, tkáně a tělní tekutiny. Plavba po řece Punkvě je pro mě cestou do podsvětí. V propasti Macocha se seznamuji s příběhem macechy, která do propasti shodila své dítě. Ukazuje se, že celý film je vlastně odhalením ženských stínových témat. Trvám na tom, aby má vlastní matka zůstala anonymní. Ať si do filmu každý dosadí tu svou. Jeskyně je přece velká matka. 

Dosud poslední verzi filmu jsem začala stříhat jako svobodná bezdětná žena. Film už jsem stříhala několik měsíců, když jsem najednou pochopila, že nemůžu dál. V průběhu střihu se věci daly do pohybu a narodilo se mi dítě. Od té doby bylo všechno jinak. Nebylo možné navázat na předchozí práci. Má stará identita tu najednou nebyla, mé staré já se zbortilo a nové dosud nebylo vytvořeno. Zbylo jen vědomí, které si uvědomovalo proces rozpadu a postupného znovurození. V koloběhu raného mateřství nebyl čas na sebereflexi, jen na prosté bytí. Teď po roce vidím, že to byl nutný krok pro můj život. A po pravdě i pro film.

Jako čerstvá matka jsem se odvážila vzít svou vlastní matku do Macochy, abych si s ní promluvila o tom, o čem jsme celý život mlčely. K tomuto kroku jsem se dlouho odhodlávala.  

Po zkušenosti vlastního porodu to šlo s lehkostí. Jako matka dcery jsem cítila, že je třeba jít do toho. Udělala jsem to pro sebe i pro svou dceru. A s matkou nás to znovu spojilo. Asi jsme potřebovaly obě stát před kamerou, abychom si mohly normálně popovídat. Stejně jako já jsem potřebovala točit film, abych porozuměla sama sobě. 

K mladé ženě, která se před více než deseti lety vydala na cestu, cítím úctu, přesto se s ní už nedokážu identifikovat. Děkuji, že tady byla, protože díky ní jsem tu teď já a mohu její příběh vyprávět. Naštěstí vím, že tím hlavním uměleckým dílem je můj život, ve kterém se proměna už stala a jehož požehnání vnímám každým dnem. Film je však jeho významnou součástí. Součástí mé vlastní očisty. Dotáhnout věci do konce, opustit je a jít dál.