Maso duše pod polštářem

Pohřeb jako zrození filmu. Nad rakví básníka padají ze záznamu slova literárního vědce Jiřího Opelíka o slovech vytěžených z jazyka minulosti. Slovech, která leží ve verších Jana Skácela podobně jako na polích ze země vyvržené kameny. Poté jakoby echem věty pronesené ve smuteční síni o archeologické, geologické a mytické povaze Skácelovy poezie sestupujeme do kamenné jeskyně, vedeni Tomášem Vtípilem. Jeho housle znějí rozklíženě jako zapomnění do chvíle, než započne zpěv vzpomínání pozvolna artikulovaný strunově napjatým hlasem Jany Vondrů. Důmyslný střih Michala Böhma následně nevymrští z podzemí kameny, nýbrž nechá na brněnském náměstí vytrysknout vodu z kašny a z kovu země vyrazí písmo rostoucí kolem ní, vodou zalévané…

O mnoho nejde deštěm kamenným
nechat si rozbít tvář a duši neporanit
od narození po smrt pršívá
žulové deště máčejí nás na nit.

Film Hledání Jana Skácela, premiérovaný Českou televizí (kreativní producent Patrick Diviš, dramaturgyně Irina Minaříková), se vydává s publicistou Pavlem Šplíchalem okolo kašny, kde jsou v kovovém roštu umístěny Skácelovy verše. Šplíchal při obcházení kašny verše předčítá, ale kašnu neobejde, verše nedočte: „Jak je to mokrý, tak se to blbě čte.“ Vážnost expozice filmu byla ležérně uzemněna a patos mizanscény už nadále neoddělitelně prorůstá plevelem každodennosti. A to filmem živé vody, jež oživuje třicet tři let zemřelého brněnského básníka díky tomu, že jeho životní gesto na rozdíl od většiny vpravdě dokumentárních portrétů nedokumentuje. Tady se jedná o situační setkání s Janem Skácelem v krajině prožívaných etud a slov přebývajících v bytě, na ulici, v baru, ve městě, v přírodě, pod zemí, na zemi i nad zemí.

Kotlářská 35a
A náhle jsme tu navěky
a tady je náš svět
otázka okna do dvora
a okna do ulice odpověď…

Hadice doslovnosti

A Skácel si pod svým byvším oknem do ulice kamennými ústy pamětní desky, rozeznělé archivním záznamem, i odpovídá: „Chtěl bych umět mlčet krásně jako kameny.“ Na otázku okna do dvora pak jednou odpověděl zase tím, že okno rozbil, když se přes balkon vracel s cigaretami, pro něž si vyběhl v papučích, a mezitím se mu zabouchly dveře. Když se pak při zasklívání Skácelův snad nejbližší přítel Bob Doubrava, chemik s chemií přátelství, sháněl po vysavači, tak se Skácel divil, že Bob potřebuje i jakousi hadici, kterou oni doma přece nepoužívají. A my se můžeme s úsměvem podivit nepraktičnosti muže, který se do té doby s vysavačem ani nepotkal, nebo si povšimnout až intuitivní reakce básníka popírajícího vládu doslovnosti, podle níž by se mělo vysávat tak, jak se vysávat má. Zvláště při vědomí toho, že ten, kdo vysává, se stejně sám v prach obrátí.

A vlastně ať je navždy po tvém
A navěky je vůle tvá
A život je když něco zbylo
A smrt když už nic nezbývá

Ostatně ani režisérská dvojice filmu Michael Jiřinec a Kateřina Dudová hadici doslovnosti nehledá, nevysává žánrem umrtvujícího slovníkového hesla. Situační reakce aktérů filmu naopak životní gesto básníka vrství, připisují další sloky a lecčeho zde tak dokonce přibývá. Film se svého nepřítomného protagonisty dotýká kamerou Petra Koblovského, zvukovým mixem Romana Pavlíka a autorskou metodou chvějivě, literárně i historicky erudovaně, v oparu alkoholu i slunečního svitu, přemítavě i věcně, intimně a až taktilně, podobně jako nevidomý Doubrava, který prochází bývalým Skácelovým bytem s doširoka rozevřenýma očima hmatu. Analogicky k pulzujícím filmovým animacím Nory Štrbové obtahuje v povětří pokoje mávajícíma rukama kontury vzpomínek uniklých vysavači zapomnění: dozvídáme se tak, jak Doubrava kdysi pomáhal s úklidem, a pod Skácelovým polštářem našel nedojedený řízek s přílohou knih, nebo nám představuje dřevěnou sošku Panenky Marie natřenou kvůli červotočům Skácelovou ženou Boženkou lakem na nehty.

…a ženy mají
v milostné té chvíli
na tváři údiv
Panny Marie

Film nešustí papírem, nanejvýš listy moruše, k nimž se nedaleko Skácelova bytu, podobně jako k jeho slovům, vzpíná geobotanik Jiří Sádlo: „Na koni páv a smrt a moruše, na sadě hvězda rozlomená o hřeben střechy. Koník nekluše, před chvílí klusal. Ještě za Erbena.“ Skácelovo ohlédnutí za autorem Kytice rozlamují namísto koně projíždějící auta a hbitý pozorovatel Sádlo si u pamětní desky básníka pochvaluje absenci reprezentativního záhonu a s výletnickým úsměvem a batohem na zádech pod básníkovým oknem sklání svoji mohutnou postavu k jemnému plevelu jakoby Skácelem pojmenovanému rosička.

Učiteli břeclavského gymnázia Petru Švecovi drhnou Skácelovy zdrobněliny v uších a v nedostatku extrémních poloh pak spatřuje zdroj jisté kýčovitosti básníkovy poezie. Nicméně Skácela místnímu studenstvu představuje jako jejich významného spolužáka napříč časem a poté vítá příznivce Skácela a poezie, filmaře Jana Strejcovského. Ten v kšiltovce, saku a vycházkových teplácích čte báseň o bouřce, kterou vnímá jako jev prověření. Posléze vyzve přítomné k zaposlouchání se do ticha zesíleného ruchem okny pronikajících automobilů a marně zadržovaným smíchem dvou studentek. Ty se přitom podobně jako řada dalších gymnazistek a gymnazistů vyznávají z toho, že je Skácelova poezie oslovuje, což akcentuje civilně performativní dovětek studenta, který s výrazem upřeným ke kameře soustředěně cituje Skácelovo

poprchává…

Tak se chvilku nechej

Do Petra Hrušky prší pivo z plechu poté, co za doprovodu Pavla Kolmačky nedokázal ve Skácelově ulici nalézt to lahvové, aby uhasil svoji ostravskou žízeň. Oba bardi české poezie sedí na lavičce v živlu ulice a Kolmačka se svěřuje s prvotním čítankovým vjemem ze Skácela, díky kterému si ale později uvědomil, že „svět je tam, kde stojíš“. Básníci povstanou, aby Kolmačka dodal, že bez Skácelova moravanství by se obešel, neboť ho vnímá jako kal nadčasového sdělení. Právě nadčasovost Hruška spatřuje například ve Skácelově akcentu na něhu jako na důležitou hodnotu tohoto světa…

A znova láska,
znova odedávna
zpovzdálí překáží smrti

Přemožen právě zmíněnými svými Skácelovými slovy pak Hruška letmo pozorován poblíž stojící paní něžně uchopí Kolmačku za rameno a nejen k němu dodává: „Tak se chvilku nechej. Tak se chvilku klidně i stul, ty vole. A já někdy se i stulím...“

Oproti tomu se Sádlo vystavuje větru moravské krajiny a průvanu jím vyřčených Skácelových slov, střihem příhodně rytmizovaných hukotem projíždějících vlaků…

Třmeny
V září, když kořen v zemi uhnije
a podzim píská na psí kost,
po stepi vítr žene katránový keř.
Uťatá hlava letí po větru…

Poslední verš po střihu dočítá místo Sádla pedagog Švec, na něhož reaguje jedna ze studentek zaujatá pro Skácelovy verše nečekanou temnotou až cynismem. Ten paralelně rozlamuje Sádlo, který z trávy takřka něžně pozvedá nezakořeněný katrán tatarský: „Tady se podívejte, mrtvá kostra kytky…“ Po chvíli utrousí pokračování básně Třmeny…

…tma roste z trav a osin kavylu…

…A přivolán právě zahlédnutým kavylem vybíhá tak prudce, až ztratí rovnováhu a dlaněmi se opírá o vzduch podobně jako se Hruška přidržel Kolmačky. Na osině kavylu pak obdivuje kotvičku, díky níž rostlina sebe samu sází, což podle něj ke Skácelovi jaksi sedí. Samorost k samorostu sedá, chce se doříct.

Ambivalence Skácelovy svébytné osobnosti vyplývá ze setkání různorodých přátel, pamětníků a literátů, k nimž dochází napříč filmem. Zvolená konstelace osobností přitom manifestuje nejen literární rozměr poezie – například skladatel a muzikolog Miloš Štědroň s Tomáše Vtípilem z jukeboxu pouští Skácela zhudebněného Jiřím Pavlicou. Básníkovu dílu je v průběhu filmu přiznána role dlouhodobého společenského fenoménu a také zde se u stolů hmotných i imaginárních stává pojítkem lidí různých generací, profesí, sociálních kontextů. Prostřednictvím konkrétních osobností se zde jakkoliv bezděčně či nepřímo dotýká levice s pravicí. Jsem ostatně přesvědčený o tom, že bez poetického rozměru v širším slova smyslu bude politika i nadále především odcizeným jeskynním sedimentem strategií.

…Daleko od nás je Antarktida
a v Brazílii
moře vyplavuje na břeh po ránu
dojemné mrtvé pingvíny…

Stále jsou naši mrtví s námi

Pedagog Švec hovoří o tom, že báseň někdy přerůstá jejího autora, čemuž můžeme rozumět jako další formě přesahu, a to v souvislosti s výroky o Skácelových temnějších náladách. Uměl nejen „potmě víno“ pít, ale také ho zlostně chrstnout do tváře neopodstatněně uráženého spolustolovníka. Z Doubravovy parafráze literáta Adolfa Kroupy vyplývá, že čirost Skácelovy poezie spočívala také v tom, že špínu kolikrát vyplavil venku, aby si ji nenosil domů, do psaní. Jako by se zde ozývalo echo výpovědi esejisty Pavla Švandy, jenž komentoval tvrzení o možném nihilismu ve Skácelově poezii poznámkou, že je třeba mít na paměti dějinná kataklyzmata 20. století, která básníkovu generaci poznamenala a pro niž poezie představovala také jistou formu psychoterapie. Když divadelník a filmař Břetislav Rychlík cituje zpaměti Skácelovy verše, můžeme to vnímat rovněž jako ozvěnu osobních i historických traumat.

…potichu jsme to zapomněli
hlasitě o tom nevíme

Na tři monology 20. století vzpomíná v závěru filmu dramatik a publicista Karel Steigerwald: „Ty hlasy slyším doteďka, po těch třiceti letech…“. Na slovinském literárním festivalu kdysi naslouchal u stolu zalitého sluncem a hroutícím se komunismem vyprávění Eduarda Goldstückera, Gabriela Lauba a Jana Skácela, jenž tam převzal ocenění pár týdnů předtím, než 7. listopadu 1989 zemřel. „Poznal jsem ho a hned jsme se rozloučili,“ dodává k setkání se Skácelem Steigerwald. Ceremoniál se konal v jeskyni Vilenica, kterou procházíme od počátku filmu a do níž jako do podzemí v závěru chodníkem Skácelovy ulice proudí Kolmačkovo čtení.

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme

Z rozmazaného pohledu Doubravy povstává ostrá vzpomínka na paní Skácelovou, která se jednou zeptala Skácela, co si počnou, když jsou tak nemožní. „A on byl chvíli ticho a pak řekl: ‚No tak umřeme‘. A posadil se, rozkašlal strašně a tak se skácel do noh postele. Tak jsme ho potom jako našli,“ poznamenává Doubrava, kterého tehdy paní Skácelová přivolala telefonem, a dodává: „…On mně říkal vždycky, pojď za mnou, podej mně ruku. A ten den to neudělal. To jsem ho chytil až za ty ruce, když jsme ho křísili a ty měl strašně horký.“

Prostřednictvím Hledání Jana Skácela je možné se dotknout jak básníka, tak i poezie. Jen je třeba vyslyšet jakkoliv neslyšnou výzvu Jiřince a Dudové: Pojď za námi, podej nám ruku.