Myanmar: Motýli a draci

Přestože kolem nich zuří občanská válka nebo hoří ropné vrty, odmítají přijmout roli oběti a nalézají v sobě sílu tranformovat společnost. Pouštějí se do zápasu konstruktivních a destruktivních sil. Bojují proti draku který svým ohnivým dechem otrávil svět a doufají, že jejich země se z larvy promění v krásného motýla.

Juntě navzdory

Kde se žije, tam se rodí děti, i uprostřed občanské války. Na klinice na jihozápadě Myanmaru působí dvě porodní asistentky, jedna je muslimka druhé buddhistka. Zatímco pomáhají dětem na svět, nad jejich hlavami létají bombardéry dvou armád. Barmská vláda potlačuje snahy Rakhingského státu o autonomii. Nástrojem jejího boje je vzbuzování nenávisti mezi skupinami obyvatel, jež dělí etnická příslušnost nebo náboženství. Pod záminkou boje proti islámským teroristům vyvražďuje muslimskou menšinu Rohingů, pálí jejich vesnice, znásilňuje jejich ženy. Šokující zprávu o buddhistickém mnichovi, který šíří nenávist vůči Rohingům, přináší dokument Barbeta Schroedera a Bulle Ogier z roku 2017, Ctihodný W.

Denní rutina porodních asistentek připomíná tanec na ostří nože. Stačí zaškobrtnout a zřítí se, nebo se pořežou. Buddhistce La hrozí nebezpečí za to, že ošetřuje těhotné muslimky. Její kolegyně hlásící se k Islámu proto zakládá vlastní kliniku, určenou pouze pro muslimskou menšinu. Obě ženy budují lékařské zázemí uprostřed ničeho, v zemi kde selhala veškerá infrastruktura a stát vstupuje do života svých občanů pouze formou represí. Příběh porodní kliniky však nemá jen dvě hrdinky. Tou třetí je dokumentaristka Snow Hnin Ei Hlaing, která se ve svném dokumentu snaží pochopit co se děje. Přestože se narodila v Myanmaru, neví proč se vlastně v její zemi bojuje.

Výsledkem jejího pětiletého natáčení v nebezpečném regionu je zjištění, že konflikt mezi bamrskými buddhisty a rohingskými muslimy nepramení z jejich rozdílnosti. Nenávist uměle rozdmýchává vojenská junta, která zneužívá příslušnost k etniku nebo náboženství jako záminku pro upevňování vlastní moci. La a Ňo Ňo však navzdory režimu, uprostřed chaosu budují, pomáhají a šíří humanitu. Stejně jako režisérka svým filmem, po jehož natáčení se nemůže vrátit do vlasti, proto jí tam jde o život.

Housenka

Dívka v Myanmarských denících má na kotníku vytetovanou housenku, ze které se jednou stane motýl. Je to symbo změny, transformace společnosti, jejíž demokratizačn procesy zastavila občanská válka vedená vojenskou vládou generála Min Aung Hlainga. Příslušníci policejních složek brutálně mlátí a zatýkají studenty, kteří v ulicích demonstrují proti totalitním praktikám vojenské junty, která roku 2019 zatkla demokraticky zvoleného prezidenta a potlačování práv a svobod občanů se snaží udržet umoci.

Mladá generace představuje, stejně jako La a Ňo Ňo na vesnické klinice, tranformační sílu. Studentské demontrace však zaznamenávají oproti příběhu porodních asistentek významný posun v reakci veřejnosti na vojenský režimu. Zatímco ve snímku o klinice byly znatelná nevraživost vůči etnické a náboženské menšině muslimských Rohingů, v Myanmarských denících už skupiny obyvatel nebojují proti sobě ale spolu proti společnému nepříteli. Vojenská junta šedesát let rozdmýchávala nenávist proti etnickým či náboženským menšinám, například tím, že posílala do oblastí etnických menšin barmské vojáky a naopak, do barmských oblastí zase vojáky enického původu. Obyvatelé Myanmaru pochopili kdo tuto nenávist rozdmýchává. Zjistili to v okamžiku, kdy se stát s generálem v čele postavil proti nim a po deseti letech demokratizačních procesů už nejsou ochotni vrátit se k vojenskému režimu.

Hrdinové Myanmarských deníků mají stejného nepřítele jako občanští aktivisté v ruském dokumentu Případ, nebo v hongkongském snímku Když město povstane. Všichni bojují proti autoritáři, který systematicky likviduje opozici, zásahem do ústavy se drží u moci a prostřednictvím policejního násilí a vojenských sil vraždí jednotlivce, či skupiny obyvatel. Všechny tyto snímky vyobrazují bezpráví, přesto v nich není patrná poraženecká nálada. Navzdory boji proti silnějšímu nepříteli se pokouší o transformaci společnosti, přestože je tato změna v nedohlednu.

Jiní zemědělci

Tisíc ohňů slibuje výlet na ropná pole, místo věží velkých těžařských společností se však dostáváme mezi obyvatele malé vesničky. Jsou to tak trochu jiní zemědělci, místo pěstování plodin na svých políčkách prostřednictvím těžké manuální práce těží ropu. Zádové svaly se s pravidelností stroje zatínají, ruka do nekonečna manipuluje s pákou, dlaněmi projíždí kilometry lana denně. Jsou to chirurgové, kteří pouští zemi žilou.

Saeed Taji Farouky však nevyobrazuje planetu jako bezmocnou oběť, ale naopak jako mytologickou bytost, kerá z ropných vrtů výhružně chrlí ohnivý dech. Její tělo se koupe v působivých poetických obrazech. Oheň dštící z útrob planety, černá „krev“ nebo voda představují elementy, tvořící celý náš svět. Planeta není bezmocné týrané zvíře, ale spící obr. Brodíme se v jeho půdě, pijeme jeho vodu a jíme jeho úrodu, toto vše si může kdykoli vzít zpět.

Tisíc ohňů není o zkáze ale o životě. Když ze sebe stroj z masa a kostí po skončení práce na ropném políčku smyje černý nános, stává se opět člověkem, manželem, otcem. Barvu dřiny a potu nahrazuje zelená na záhonech, pestrobarevné oděvy při náboženském obřadu i barvy fotbalového dresu. Jeho život se podobá životům milionů dalších rodin. S láskou, humorem a pokorou se stará o svou dceru, která vychovává malé dítě, a plánuje budoucnost svého syna, který se nezajímá o těžařskou práci, ani o studium. Jeho snem je stát se profesionální fotbalistou.

Příběh těžaře není jen kritickou zprávou o životním prostředí, ale i milostný dopis, který režisér věnoval svým rodičům. Je to i odpověď na otázky, které vyvstaly na začátku snímku. Zatímco obdělávání půdy je oboustranně prospěšný proces, příklad symbiózy člověka s přírodou, těžba je parazitizmus, bere a nedává nic nazpět. Vesničané se sice živí těžbou, ale jejich hodnoty a cíle jsou však na míle daleko od filozofie velkých těžařských společností.