Natočit tolik příběhů, kolik dokážeme

Ruská invaze na Ukrajinu trvá už téměř jeden a půl roku. O průběhu vleklého konfliktu se veřejnost dozvídá zejména z médií, která své novináře do klíčových oblastí války pravidelně vysílají. Jejich práce přitom zdaleka nekončí pouze u hlášení každodenního dění na frontě. Součástí výjezdů do prvních linií je také ověřování informací a zachycování svědectví z běžného života, která tak neskončí v zapomnění. Podobně svou úlohu vnímají také ukrajinští dokumentaristé, kteří roli v konfliktu nachází za filmovou kamerou. Ani oni se nevěnují jen  povaze bojů. Zachytit je toho potřeba mnohem víc.

Během jednoho měsíce jsem mluvila se čtyřmi novináři a novinářkami, jedním kameramanem a čtyřmi filmovými tvůrci, kteří se přímo ve válce ocitli. Rozhovory probíhaly v češtině, angličtině i s využitím lámané ukrajinštiny zejména telefonicky. Respondenti a respondentky se připojili jak z bezpečí svých českých domovů, tak ze zahraničí i frontových linií na Ukrajině. Všichni z nich si i uprostřed zuřící války našli čas promluvit si se mnou, tedy s cizím člověkem, který konflikt sleduje pouze z bezpečí domova a jeho skutečný rozměr dokáže odhadnout jen velmi těžko. Umožnili mi tak nahlédnout do dění v zemi očima těch, kteří sice nebojují s těžkými zbraněmi a neřídí obrněné vozy, ale přesto jsou do něj velmi úzce zapojení. Často vnímají, že ani nemají jinou možnost.

Být vizuální a blízcí realitě, co to jde

„Musel jsem něco udělat, nějak reagovat. Natáčení mi přišlo jako nejlepší způsob,“ popisuje svou reakci na začátek invaze režisér Kostyantyn Kliatskin. Dění ve své zemi přitom pokrývá už od masových demonstrací v roce 2013. S natáčením pokračoval i během následné anexe Krymu a invaze na východoukrajinský Donbas. Dokumentární filmy jsou pro něj klíčový prostředek pro pozdější pohled na konflikt. „Je zásadní točit všechno a všude. To bude materiál k budoucí reflexi, na kterou teď není čas,“ vysvětluje. „Musíme natočit tolik příběhů, kolik dokážeme. Válka jednou skončí a právě tyto příběhy pak budou zásadní k tomu, abychom se jako společnost poučili,“ přidává jeho spolupracovník Pavlo Lypa. Ve svém filmu Umění v zemi války mapuje osudy ukrajinských malířů, hudebníků i spisovatelů, kteří po začátku ruské invaze neopustili svou zemi.

Režiséři se shodují na tom, že konflikt změnil také obecný přístup k principům dokumentárního filmu. Jeho role ve válce se totiž podle nich čím dál více propojuje s úlohou žurnalistiky. Vnáší tak do dokumentu otázky týkající se objektivity. Dosáhnout nestrannosti v konfliktu, který má jasně stanoveného agresora a napadenou stranu, je ovšem složité. A podle tvůrců jde stále především o úkol novinářů. „My se nesnažíme uvádět fakta, snažíme se být vizuální a blízcí realitě, jak nejvíce to jde,“ říká režisér Kliatskin. Momentálně dokončil dokument, ve kterém sleduje ukrajinské učitele působící v oblastech, které nyní okupuje Rusko. Dokumentaristé podle něj nemají za úkol pídit se po pravdě, ale soustředit se především na zachycení emocí a osobních okamžiků.

I práci investigativních novinářů na Ukrajině ovšem válka značně proměnila. Oceňovaná reportérka a autorka několika filmů Elena Loginova například dočasně opustila své investigativní projekty zaměřené na korupci na Ukrajině, aby začala pracovat na rozsáhlé databázi ruských válečných zločinců. „Tři dny po začátku invaze jsem od jednoho svého zdroje obdržela seznam ruských vojáků, kteří se invaze údajně účastní. Chtěla jsem něco dělat, a tak jsme začali systematicky sestavovat databázi válečných zločinců. Budeme mít důkazy o zločinech, které nebudou zapomenuty ani poté, co vyhrajeme válku. Potřebujeme institucionální paměť, aby se tito lidé nemohli jen tak vrátit k normálnímu životu,“ popisuje Loginova, která od roku 2017 pracuje pro ukrajinský Projekt hlášení organizovaného zločinu a korupce (OCCRP). Databáze, kterou připravuje ve spolupráci s několika médii, organizacemi i tajnými službami, momentálně čítá okolo 170 osob.

„Má práce je nesrovnatelná s tím jít na frontu. To je skutečně nebezpečná práce. Tak to ovšem má být, každý ve válce dělá něco jiného,“ uzavírá reportérka, která se po skončení konfliktu hodlá vrátit k vyšetřování korupčních kauz ukrajinských politiků, na které podle ní během invaze není vhodná doba.

Ukázat to lidem venku

Mnoho ukrajinských umělců vnímá zachycování bojů jako svou přirozenou úlohu. Uprostřed chaosu válečného konfliktu spatřují svůj úkol právě v tvorbě. „Ve válce je těžké přemýšlet o rolích. Činnosti lidí jsou motivovány touhou informovat, což dělá novinařina, nebo reflektovat věci, které žurnalistice unikají. Mně jde o to dát lidem hlas. Nejde tolik o boj, ale o mou vlastní formu rezistence,“ podotýká režisérka a fotografka Mila Teshaieva, žijící v Berlíně. Když začala válka, odjela do Kyjeva, kde natáčela, psala a fotila, především o tom, jaké změny nastaly v životech civilistů. Minulý rok měl premiéru její film Jaro v buči, ve kterém dokumentuje dění ve zdevastovaném městě poté, co ho opustila vojska okupantů. „Věděla jsem, že to musím zdokumentovat a vložit své znalosti a zkušenosti do něčeho, co bude ukázáno lidem venku,“ konstatuje Teshaieva.

Stejně jako je pro vojáky samozřejmostí bojovat na frontě, stává se i pro filmaře prakticky závazkem využít své vlastní zbraně. „Dokumentovat válku je pro mě povinností. To je cesta, kterou jsem si zvolil už dávno. A je nepravděpodobné, že budu schopen dělat něco jiného lépe než toto,“ míní režisér Volodymyr Tychyj. Film podle něj dokáže zprostředkovat syrové emoce a zkušenosti způsobem, kterému hraný film nerozumí. „Divák tak cítí veškerou brutalitu dechu smrti,“ říká tvůrce. Ve svém snímku Jeden den na Ukrajině po 24 hodin sledoval, jak z životů běžných Ukrajinců mizí vše kromě vleklého počítání dnů nekonečné invaze. „Předtím měla většina Ukrajinců možnost ruskou agresi na východě země ignorovat. Dnes každému Ukrajinci hrozí, že při ruském leteckém útoku přijde o své příbuzné, blízké nebo o vlastní život. A tím či oním způsobem ovlivňuje vše, co děláte nebo plánujete dělat,“ přibližuje Tychyj stav, který ve svém díle sleduje. 

Na ukrajinského straně z pohledu Ukrajiny

Filmaři ukládají natočený materiál na disky a posléze tráví dny či měsíce ve střižně.  Váleční novináři naopak záběry posílají téměř okamžitě ukrajinským i zahraničním médiím. I více než rok po začátku konfliktu jich přijíždí do země desítky. Na frontu se vydávají často v malých týmech - s veškerou nejistotou, kterou s sebou práce v blízkosti prvních linií přináší. „Novinářská práce je o tom nevytvářet si dopředu dojmy, ale nechat se vést příběhem, ukazovat pravdu, lidskost a to, na co se ve válce zapomíná,“ popisuje svou zkušenost česká reportérka Darja Stomatová, která zpravodajství z Ukrajiny pořizovala pro CNN Prima News a Českou televizi. Na Ukrajině se setkala jak s riskantními situacemi, tak investigativou přímo na bojišti během útoku na Charkov. Město mělo být ostřelováno kazetovou municí, informace ovšem nebyla potvrzena a o zprávách vlastní vlády pochybovali dokonce i místní. „Jeli jsme na místo, konzultovali to s tajnou službou Ukrajiny a českou armádou. Jen ověřováním jsme strávili pět hodin. Byla to vymodlená reportáž,“ vzpomíná Stomatová. Použití kazetové munice následně potvrdila i Amnesty International a další instituce.

Novináři při ověřování informací i vyhodnocování situace často spoléhají hlavně na svou intuici, případně zkušenosti z minulých válečných konfliktů. Ty využívají hlavě při snaze zajistit svou bezpečnost. „Někteří novináři jsou tlačeni, aby přinesli zprávu, zejména u televizního zpravodajství, ještě s obrazem. Vždy je dobré si stanovit míru rizika a toho, co informace, kterou natočíme, přinese. Jestli stojí za risk,“ osvětluje spolupracovník Stomatové, kameraman Ján Schürger, který má zkušenosti mimo jiné z konfliktů v Sýrii, Turecku nebo Kurdistánu.

I novináři se přitom při práci na frontě zabývají otázkou objektivity. Ačkoliv je pro zpravodaje limitující, že se v konfliktu nedokáží dostat na druhou stranu, objektivita podle nich nespočívá ani tolik v poskytování prostoru oběma stranám, jako v transparentnosti. „Součástí objektivity v tomto konfliktu je jednoznačně říci, že Rusko je agresor a Ukrajina je napadená strana. O válce informuje z ukrajinské strany, což dáváme najevo. Mluvíme o tom, co se děje na ukrajinského straně z pohledu Ukrajiny,“ vysvětluje svůj postoj novinář Martin Novák z Aktuálně.cz.

Složitějším dilematům pak musí čelit také ukrajinští reportéři. Mezi válečnou propagandou a snahou neuškodit vlastní zemi se podle nich objektivita zachovává těžko. Ukrajinci si navíc uvědomují, že Rusko jejich komunikační kanály pečlivě pozoruje. „Vyprávím, co vidím na frontě, ale beru ohled na bezpečnost vojáků a státu. Existují pravidla, není možné ukázat vojenské plány a armáda někdy žádá, aby se o určitých bodech nemluvilo nebo se například neukazovaly zbraně. Nepřítel sleduje náš informační prostor. Jiné potlačování svobody slova ale nepociťuji,“ doplňuje válečný reportér ukrajinské televize ICTV Oleg Kornienko.

Během téměř pěti set dnů ruské invaze se navíc přístup Ukrajiny k novinářům v mnohém změnil. „Vlastně to spadlo do takové rutiny. Zbyrokratizovalo se to. Všechno se musí řešit přes press oficíry, vidí se jen část dění a je to dost poplatné úřadům, pod kterými natáčíme, nebo které nám daly povolení. Když začala invaze, mohli jsme operovat velmi svobodně,“ dodává kameraman Schürger.

Každý novinář, který se dnes vydává na Ukrajinu, si musí zažádat o speciální akreditaci od ukrajinské armády. „Pokud člověk nejede jako humanitární pracovník nebo novinář, je hodně těžké se tam pohybovat. Akreditaci prověřuje i tajná služba. Pokud reportér chce jet na frontu a pohybovat se někde, kde probíhají bojové akce,  musí mít ještě navíc speciální povolení od velitelství jednotlivých oblastí,“ vyjmenovává Novák.

S administrativními překážkami se potýkají i ti, kteří na frontu míří s filmovými kamerami. Jako největší problém se ovšem ukazuje nedostatek finančních prostředků. Ukrajina totiž během invaze ukončila značnou část podpory pro dokumentaristy. „Veškeré instituce se začátkem války tvorbu podporovat přestaly. Ukrajinská státní agentura dnes nenapíše ani povolení k opuštění země pro tvůrce, který jede reprezentovat zemi na festival do Sundance. Snažíme se najít podporu za hranicemi a u nevládních institucí,“ pokračuje režisér Kliatskin. Ve své tvorbě režiséři přesto vidí budoucnost a očekávají, že po válce budou svědectví, která momentálně čekají na zpracování, zásadní. „Naše filmy vyjdou. Měsíce nebo roky po konci války,“ uzavírá dokumentarista Lypa.

Své zapojení do konfliktu vnímal každý z oslovených novinářů a filmařů rozdílně. Jedno ale měly všechny ty hlasy znějící z mobilního telefonu a tváře na obrazovce počítače, do jejichž světa jsem na chvíli nahlédla, společné – přesně si uvědomovali, co svou prací mohou dokázat. A že v ní neustanou, dokud snad s trochou hrdosti nebudou moci říct, že spolu s válkou jejich role skončila.