​Neorealismus pirátství

Craig Baldwin

Označit dílo Craiga Baldwina za dokumenty využívající techniku found footage by znamenalo přinejmenším zploštění. Baldwin, jehož umělecké kořeny sahají ke kalifornskému undergroundu a beatnickému hnutí sice s archivními materiály pracuje, ale od tradičního dokumentu i jeho undergroundových souputníků ho odděluje způsob jejich zpracování. Osobitý tvůrce byl a je umělecky formován subkulturami, aktivismem a uměleckými alternativami. Stejně jako většina ostatních děl vznikajících v tomto kontextu jsou jeho eklektické koláže angažované a ideologicky vyhraněné. Kriticky se věnují tématům ryze politickým, jako je upevňování mocenských pozic USA v Jižní Americe a Africe, tak i širším společenským fenoménům, například otázce copyrightu a intelektuálního vlastnictví. Od tvůrců typu Mekas či Conner se ale Baldwinovy dravé, neučesané snímky liší především svým popkulturním zázemím. Styl jeho tvorby totiž populární kulturu neopomíjí, ale vychází z ní a ohýbá ji ve svůj prospěch. Skrze montáž starých sci-fi, výukových a průmyslových snímků a vlastních dotočených záběrů Baldwin útočí na diváckou pozornost a podrývá nejenom klasické normy práce s filmem, ale i  způsob percepce filmového díla jako takový. Dokumentární rovina tedy ve většině jeho snímků není snahou o zobrazení reality, ale její podvratná expozice skrze sdílené kulturní kořeny. To se ostatně projevuje i Baldwinovou filosofií a přístupem k filmu. Neodsuzuje jiné druhy uměleckého vyjádření, ale sám se snaží film prezentovat jako performance - jedinečný, ideálně sdílený zážitek, který naruší všední vnímání žité reality.

Na rozhovor s Craigem Baldwinem se čtenáři mohou těšit ve festivalovém online Dokrevue, které bude vycházet každý den po čas festivalu.

USA Today

Spojené státy americké jsou díky své pozici mezi světovými velmocemi předmětem nejrůznějších mýtů a nepodložených spekulací. Zvláštní programová sekce USA Today proto představuje pět snímků amerických dokumentaristů, které se buď přímo zaměřují na domácí problematiku USA, nebo reflektují širší témata s ohledem na regionální specifika. Ačkoliv je celá tato pětice obsahově i stylově různorodá, dva z daných snímků spojuje téma, které bylo díky své povaze nejvíce reflektováno i zahraničními médii, a to ekonomická krize. Zatímco Inequality for All skrze atraktivní styl a také díky tezím bývalého ministra práce Roberta Reiche ukazuje příčiny krize, formálně skromnější American Winter se na příkladu několika kdysi středostavovských rodin soustřeďuje na její destruktivní důsledky. Okrajově je krize přítomna i ve snímku Roberta Stonea Pandora’ s Promise. Tento angažovaný příspěvěk do diskuze o nukleární energii se zaměřuje na pět významných osobností, které přehodnotily svůj negativní přístup k jaderné energii a  v současnosti veřejně vystupují na její obranu. Další režisér Marco Williams sleduje mexicko-americkou hranici, přes niž se z různých důvodů denně vydávají desítky mexických obyvatel. Velké procento těchto ilegálních přeběhlíků však v arizonské poušti nalézá smrt a Williams se vydává po jejich stopách ve snaze zachytit tyto tragické cesty ve své úplnosti včetně identifikace jejich mrtvých těl a návratu ostatků do vlasti. Stylově i tematicky pak stojí mimo režisérka Therese Shechter. S nadsázkou se ve snímku How to Lose Your Virginity věnuje kulturním a společenským příznakům spojeným s  fenoménem panenství a jeho ztrátou na půdě USA.

Průhledná krajina Írán: dokufikce a problém pravdy

Průhledná krajina Írán umožňuje nahlédnout do pestré historie íránského dokumentu, která zaujme už jen tím, jak výrazně byla spojená s vývojem tamějšího hraného filmu. Navzdory rozmanitosti filmů z této sekce lze nalézt dvě klíčové tematické linie, jež procházejí všemi snímky. Tou první je zpochybňování a přehodnocování zastaralých hodnot, a to jak v rovině kinematografické, tak v rovině společenské. Snímky problematizují zejména pojem pravdy a snaží se jej redefinovat tak, aby odpovídal fragmentární a mnohoznačné realitě. Druhou linii, jež filmy spojuje, představuje neustálé překračování hranic, které bývají dodnes považovány za jasně dané. Fikce se prolíná s realitou, pravda je náhle stěží odlišitelná od lži, hraný film do sebe vstřebává dokumentární prvky a naopak. V přístupu k pravdě a realitě znamenal pro moderní íránskou kinematografii největší inspiraci italský neorealismus. Íránské snímky, jež na neorealismus přímo či nepřímo navazovaly, pouta s ideálem pravdy zničily a nahradily jej mnohostí různých hledisek. Názornou ukázkou tohoto přístupu je dokument Kamrana Shirdela Té noci když pršelo, který konfrontuje rozmanité výpovědi o možném odvrácení vlakového neštěstí poblíž íránského Gorganu. Absurdně znějící historky vesničanů se střetávají s alibistickým mlžením byrokratů, aniž by nám konec nabídl rozřešení. Hranice mezi pravdou a lží se zamlžila, objektivní realita je v tomto případě nepoznatelná a nezaujaté nazírání nemožné, musíme se tedy smířit s pluralitou odlišných úhlů pohledu. Odmítnutí ideálu absolutní pravdy ovšem neznamená odmítnutí pravdy jako takové, jen její zásadní revizi. Pravda ve filmech Abbáse Kiarostamího či Mohsena Makhmalbafa neleží v nezpochybnitelné objektivitě ani v negaci lži, nýbrž v přitakání mnohoznačnosti, nahodilosti a proměnlivosti reality. Nemůže být dosažena, nalezena ani reprodukována, spočívá v tvoření nového. Zmínění režiséři odmítají hotové, předem dané významy: chápou tvůrčí proces jako tryskající stávání se, neustálou transformaci a boření hranic. Rozlišení dokumentárního filmu a fikce tudíž pro zmíněné autory ztrácí smysl: obě formy se v jejich dílech navzájem mísí a vytvářejí tekutou, nerozlišitelnou směs. Při sledování Salaam Cinema můžeme váhat, zda některé zkoušky nejsou inscenované, Detail nás zase udržuje v nejistotě, zda sledujeme „skutečnou“ událost nebo její rekonstrukci. Kiarostamí osobně tuto nestálost a nejednoznačnost přesně vystihuje v jedné z úvodních scén Domácího úkolu. 

Plnou verzi tematického textu o íránských snímcích uveřejníme ve festivalovém online Dokrevue, které bude vycházet každý den po čas festivalu.