O pravdě a pampeliškách

Již první minuty investigativní pouti do divokých devadesátých let minulého století mají melancholický ráz. Právě v době, kdy se „každý snažil zbohatnout na všem“, se zrodilo něco, co se v následujících dvaceti letech bude plíživě a chorobně šířit a narůstat. Červenou nití, která vede diváka od kritické události z roku 1996 napříč labyrintem svědectví a vzpomínek až po současnost, je tajemný občan F s civilní tváří sekuriťáka nebo zmrzlináře. Berezňáková pomalu odhaluje chapadla slovenské mafie a sleduje příběh korunního svědka, který byl přítomen u únosu syna slovenského prezidenta Michala Kováče a přišel o svého kamaráda, zavražděného policistu Roberta Remiáše.

Zatímco Tereza Nvotová v Mečiarovi (2017) a Zuzana Piussi v Ukradeném státě (2019) sázejí na konfrontaci a dramatické prokreslování vazeb zástupců státu na zločin, Berezňáková ve filmu Skutok sa stal utíká k introspektivním úvahám, hrané rekonstrukci, snovým černobílým pasážím a nostalgické stylizaci obrazu, který jemně narušují imitace technických nedostatků starých videozáznamů. Soustředí se na lidská gesta, kráčející nohy, otevírající se dveře, zakouřenou místnost či nedopalek, jako by se dívala skrz lupu a ztrácela při tom pojem o celku. Stejně jako Michelangelo Antonioni ve své Zvětšenině (1966) se i režisérka pokouší zvětšit otisk reality, aniž by získala něco zřetelnějšího než zvětšené pixely.

Skutok sa stal není o rekonstrukci faktů, ale o systému, který je utajuje. Stát je zde představen jako beztvaré zvíře s mnoha končetinami, moloch oplývající záhadnou silou, díky níž mizejí a umírají lidé a která uspává a paralyzuje obyvatelstvo a vymazává mu paměť. Berezňáková se rozhodla bojovat s touto kolektivní amnézií. Jako zbraň si vybrala zaklínadlo v podobě slůvka Kočner. Jméno osoby, jež propojuje starou vraždu policisty Remiáše a nedávnou vraždu novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky, nespojuje jenom dvě kauzy, ale i minulost a přítomnost. Devadesátá léta nejsou zapomenuté časy, které už jsou dávno pryč, ale formativní éra, v níž se rodila a vyrůstala naše přítomnost; doba, v níž spočívají kořeny současného Slovenska.

Berezňáková se noří do existenciálních hloubek, když se ptá po smyslu pravdy, jež má v jejím melancholickém snímku hořký nádech. Jako by to byl danajský dar, s nímž nevíme, co si počít ve společnosti, kde je spravedlnost nevymahatelná. Skutok sa stal však nešíří atmosféru rezignace, bojuje proti názoru oficiálních autorit a končí výzvou směřovanou k divákovi. Pravda je něco tak křehkého a smutně poetického, co se dá lehce odfouknout jako odkvetlá pampeliška, ale stojí za to za ni bojovat.