O zvucích obrazem

Hudba není jen pasivní poslech zvuku. Spíš je to komplexní zkušenost, do které je zapojené celé posluchačovo tělo i prostor, v němž se odehrává, a technologie, skrze kterou se uskutečňuje. Tuto tezi v různých obměnách opakuje hned několik mluvčích dokumentu Johany Ožvold The Sound is Innocent. Onou technologií přitom může být libovolný hudební nástroj, nebo dokonce i trénovaný lidský hlas, třeba vokál operní pěvkyně, který dokáže v určité frekvenci rozbíjet sklo. Přemýšlení o zvuku a zvucích (počítaje v to i ticho) v moderním světě je výrazným tématem hudební avantgardy 20. i 21. století. Film The Sound is Innocent rozhodně nemá ambici přinést systematické a komplexní zkoumání tohoto složitého, abstraktního a filozofického problému. Namísto toho do něj dělá několik dílčích vrtů spojených s rozdílnými osobnostmi experimentální (a) elektronické hudby i hudebními teoretiky, z nichž každému je věnovaná jedna samostatná kapitola.

Dokument zároveň pozoruhodně překládá tělesnou a technologickou zkušenost zvuku do filmového média. Extrémní důraz klade na prostorovost. Mizanscénu většiny záběrů tvoří ztemnělé, rozlehlé a členité interiéry, nahrávací studia, haly nebo archivy, které jsou zároveň nosiči zvuku, jemuž často dodávají specifickou kvalitu. Do nich tvůrci umisťují různé typy obrazovek, ze kterých k nám promlouvají „mluvící hlavy“ jednotlivých protagonistů. Mohou to být staré televize, monitory počítačů, ale i stěny místností, na které se filmový obraz promítá pomocí projektorů. Tělesnost zvuku se tak v tomto audiovizuálním díle přetváří do formy obrazů. To platí ostatně i pro samotnou režisérku, která nejenže svým hlasem namluvila autorské komentáře, ale přímo ve filmu vystupuje, a to v podstatě jako vizuální korelát moderátorské persony – klidná, odosobněná prezence zvolna procházející prostory mizanscény jako nezúčastněný pozorovatel. Nikdy ji přímo neuvidíme mluvit, zato několikrát zní její voice-over ve scéně, kde kamera snímá její tvář se zavřenými ústy.
 

Právě tahle snaha vytvořit ke zvukům odpovídající obrazy, připoutat hudbu k jejím fyzickým generátorům a prostředím jejich šíření, dává filmu jeho originální styl. Kamera často v dlouhých záběrech bloudí ztmavlými prostory, ve kterých teprve nachází obrazovky, na nichž vidíme jednotlivé mluvčí. Není to ale jen samoúčelné ozvláštnění. Tím, že film ukazuje své obrazy zprostředkovaně přes jiná média, nám od nich vytvoří odstup. Stejný odstup nám ostatně jednotliví mluvčí chtějí nastolit ve vztahu k hudbě a zvuku, když zdůrazňují, že teprve pokud se zaměříme na časoprostorovou situaci, v jaké něco posloucháme, umožní nám to zaslechnout takové kvality zvuku, které jsme zatím nevnímali. To platí pro Steva Goodmana z labelu Hyperdub, který se zabývá využitím zvuku jako prostředku represí, i pro tvůrce improvizovaných hudebních nástrojů Dirty Electronics.

„Až fetišistická záliba v ‚paměťových artefaktech', evokujících každodennost nedávno minulých dob, upozorňuje na souvztažnost zvuků a strojů, které je produkují, a tudíž i na nevyhnutelně propojené stárnutí obojího.“

Různé mediální technologie či zvukové generátory a nosiče tak tvoří podstatnou součást obrazů filmu. Upozorňuje na ně už začátek snímku, kde na běžícím pásu defilují staré tiskárny, přehrávače a další technika, která následně přepadává přes okraj na vršící se hromadu haraburdí. Až fetišistická záliba v „paměťových artefaktech“ evokujících každodennost nedávno minulých dob, která byla patrná ve starším krátkém filmu Johany Ožvold Černý dort (2016), dostává v The Sound is Innocent hlubší smysl. Upozorňuje na úzkou souvztažnost zvuků a strojů, které je produkují, a tudíž i na nevyhnutelně propojené stárnutí obojího.
 

Film přitom jako by se tvářil spíš futuristicky než nostalgicky. „Zacházením s technologií vyjadřujeme svůj postoj ke světu. Je to naše zodpovědnost i šance,“ říká Ožvold v závěru filmu, jako by mělo jít bezmála o manifest. Ve skutečnosti ale film má spíš retrofuturistický nádech libující si v analogu nebo počátcích elektronické hudby. To ale může být způsob, jakým přemosťuje domnělou opozici hmotného a virtuálního. Dokument nám znovu a znovu připomíná, že každý zvuk je fyziologický a každá zvuková technologie je nakonec nějakým způsobem hmotná.

The Sound is Innocent je vzrušující film už tím, jak moc se vzdaluje postupům současného autorského dokumentu. I bez tohoto srovnání je to ale dílo, které velmi sebejistě a podnětně pracuje s vlastní stylizací a tématem. Rozhodně patří k tomu nejoriginálnějšímu, co letos v českém dokumentu zatím vzniklo.