Víc než jen šňůra zábavných historek

Autor přelomových devadesátkových animovaných seriálů Beavis a Butt-Head (1993) a Tatík Hill a spol. (1997–2010) Mike Judge se nyní pustil do animovaného dokumentu. Pro HBO natočil dvě sezony seriálu Mike Judge uvádí: Historky ze šňůry (2017, 2018), který je věnovaný osobnostem hudebního šoubyznysu a jejich excesům. Může to vypadat jako další z dlouhé řady rockových dokumentů, ve kterých stárnoucí hudebníci oprašují svoji zašlou slávu tím, že vzpomínají, jak za mlada divočili. Do nějaké míry je takový dojem oprávněný. Judge se opravdu zabývá popovou mytologií veselých historek o nespoutaných hudebních hvězdách a jejich drogových rauších či konfliktech se zákonem. Ani se nesnaží předstírat serióznější zájem. Animovaná forma a určitý odstup ale dělají z Historek ze šňůry seriál, který tyto mýty zároveň reflektuje.

Zatímco první sezona Historek ze šňůry je věnovaná americké country, ta druhá se zaměřuje na funk. Jinak jsou si ale obě dvě velmi podobné. Každá z půlhodinových epizod je věnovaná jedné osobnosti, mezi něž Mike Judge zařadil naprosté legendy jako Jerryho Lee Lewise a Jamese Browna, ale i poněkud pozapomenuté někdejší hitmakery typu Johnnyho Paychecka a Ricka Jamese. Kromě archivních fotografií a videozáznamů je celý seriál animovaný s použitím jednoduchého kresebního stylu, který připomíná Judgeovy staré seriály. Animace je použitá hlavně k ilustrování jednotlivých historek, které samozřejmě nikde audiovizuálně zaznamenané nejsou. Zatímco hlas některého z mluvčích vypráví příběh, v obraze se odehrává animovaná situace, která je právě popisovaná. Animované jsou ale zároveň i „mluvící hlavy“ samotného Judge a dalších protagonistů, kteří hovoří přímo na kameru. Tato nenápadná metoda má stejně silný význam jako ztvárnění jednotlivých historek. To, že místo autentických tváří vidíme jejich stylizované kreslené portréty rozhýbané metodou rotoskopie, nás posouvá dál od reality směrem k nadsazeným a zkarikovaným mýtům, o které v seriálu jde. Judge v podstatě používá velmi podobný přístup jako Ed Piskor ve svém dokumentárním komiksu Hip Hop Family Tree. Piskor ve svých ilustrovaných dějinách hip hopu ukazuje legendy tohoto žánru tak, že nemají svým vizuálním ztvárněním daleko ke komiksovým superhrdinům. Kresba Historek ze šňůry má blíž k vtipné karikatuře, ale efekt je srovnatelný – vidět kresleného Billyho Joea Shavera, jak mu cirkulární pila uřízne články prstů, je něco jiného, než jen poslouchat, jak o tom vypráví. A co teprve doopravdy vidět, jak se zdrogovanému baskytaristovi při koncertě proměňuje krk kytary v hada.
 

Ilegální substance jsou jedním z prvků, které se v Historkách ze šňůry opakují s železnou pravidelností. Dalšími dvěma stálými motivy jsou různé formy domácího násilí a nátlaku a v případě country zpěváků také ohrožování střelnými zbraněmi. Folklor kolem populární hudby často nemá daleko ke glorifikaci machismu, násilí a společensky nebezpečného chování. Judge si to evidentně moc dobře uvědomuje. Způsob, jakým se ve svých úvodních komentářích k jednotlivým protagonistům vztahuje, rozhodně není čistě obdivný. Spíš se v něm mísí nepokrytá fascinace s kritickým odstupem. V jednom díle druhé sezony věnované funku například prohlásí: „Všimli jste si, jak z celého seriálu zmizelo blbnutí se zbraněmi? To jen tak na okraj.“

V tom, jak každá epizoda víceméně stále dokola opakuje stejný koloběh drog, rvaček, soudů, rozvodů a kariérních sešupů, působí až ironicky monotónně. Ukazuje, že legendy o hudebních hvězdách jsou až únavně stereotypní. Není to sice žádná důkladná analýza, ale v mnoha detailech Judge navíc působivě ukazuje, jak jsou subkultury určitých hudebních žánrů srostlé s prostředím, ze kterého vycházejí. Country hvězdy si s sebou nutně a často hrdě nesou dědictví bílého amerického jihu, problematické chudé oblasti s kulturou vyznávající střelné zbraně a kovbojské manýry. Je svým způsobem otřesné dívat se na jižanské hudebníky, jak se smějí u historky, která je založená na tom, že ozbrojený zfetovaný muž postřelil jiného člověka z úplně nicotného důvodu. Funk je zase neodmyslitelný od neméně chudého prostředí městského afroamerického obyvatelstva v době, která ještě pamatovala rasovou segregaci a zákony Jima Crowa.
 

Mnoho z hvězd, kterým se seriál věnuje, nakonec vyznívá jako agresivní primitivové, ale ne proto, že jim to velí jejich hvězdná image. Jejich osudy jsou vesměs tragické a opět to není dáno tím, že sláva nutně kazí charakter. Judgeovi se daří ukázat, že jejich životní tragédie začínají často mnohem dřív než sláva, mnohdy už v dětství plném frustrujících zážitků spojených s životem v chudých poměrech a v násilnickém prostředí. Jejich hudební kariéra i excesy jsou nakonec spíš zčásti odsouzeníhodnou a zčásti nešťastnou ozvěnou konkrétní společenské reality, do které jejich hudební dráha patří. Judgeův seriál je nakonec víc než jen šňůrou zábavných historek. Na proud animovaných popových mýtů se dovede podívat se skeptickým odstupem.