Od Výměny manželek k době kamenné

Sekce nazvaná Reality TV se stala na jihlavském festivalu už tradiční součástí nabídky. Za ta léta, co do ní vybírám vhodné pořady, se tu vystřídaly ukázky všech možných cest, jimiž se v současnosti televizní tvůrci v této oblasti non-fiction ubírají – od tradiční reality show až po mockumentary. Výběr je ovšem rok od roku těžší. Formátů, které se všude po světě realizují (a většina z nich se posléze i nabízí na mezinárodním trhu), přibývá. Někdy se od sebe odlišují jen drobnými nuancemi a nového přinášejí pomálu, jindy jde o opravdu nové nápady, ale těch skutečně není mnoho. Velmi často spočívá atraktivita pořadu v kvalitě tvůrčího týmu, který jej vytváří, a v množství financí, jež do něj producenti a následně i vysílatelé investují. Komplikovanost výběru ovšem tkví nejen v rostoucí početnosti nabídky, ale také v tom, že nikdy nevíme, zda se u vybraného formátu podaří přesvědčit majitele práv, aby jej uvolnili pro festivalové potřeby. Upřímně řečeno, většina distributorů a producentů s tím nepočítá – vyrábějí pro potřeby televize a výsledky jejich snažení nejsou určeny pro promítání na velkém plátně v kinosálech. To je mimochodem okolnost, kterou divákům v Jihlavě vždy připomínám – tak jako oni vybrané pořady zhlédne jen málokdo. Samozřejmě, že při tomto způsobu prezentace jsou vidět všechny nedostatky, které televizní pořad oproti filmu pro kina má. Televizní divák je ve srovnání s tím sedícím v sále nepozorný, leccos se mu musí opakovat, televizní řeč, nebo chcete-li vizualizace tématu, je prostě jiná, i když na formátu pracují lidé se zkušeností z filmu. A to se přinejmenším u non-fiction formátů ještě dlouho měnit nebude. Nakonec se ale vždycky najdou pořady, které můžeme v Jihlavě ukázat, a co víc – stejně jako v minulosti i letos reprezentují určité trendy, jimiž se televizní tvorba ve světě ubírá.

Jednou z potěšitelných skutečností je fakt, že do formátu reality tv, ale i do dokumentů a dalších non-fiction žánrů investují vysílatelé i provozovatelé více peněz, než tomu bylo v minulosti. Důvod je celkem jednoduchý. Náklady na hranou tvorbu se stále zvyšují a i pro nejbohatší televize či streamingové služby je vítané, pokud mohou nabídnout atraktivní pořad za poloviční či třetinové náklady. Což může být právě dokument nebo třeba reality show. Malý příklad z České republiky. Jedna epizoda seriálu může u nás vyjít až na sedm milionů korun (pokud jde například o exteriérově náročnou a špičkovými herci obsazenou kriminálku). Kdybychom investovali do nějakého vhodně vybraného formátu non-fiction polovinu této sumy, dá se předpokládat, že diváky osloví stejně silně – tak je tomu třeba u reality show MasterChef. A navíc se tím posiluje žánrová pestrost programové nabídky. Není náhodou, že vedle závratných sum do seriálů a filmů investují Netflix nebo HBO Max do docusoapů, dokumentárních cyklů, soutěžních pořadů, seznamek anebo reality show (což v případě Netflixu je v současnosti třeba Too Hot To Handle a u HBO Max FBoy Island). Nelze tedy říci, že by z hlediska reality tv existovalo nějaké výsadní postavení tzv. lineárních televizí, i když nutno přiznat, že stále v této oblasti vyvíjejí a vysílají nejvíce pořadů. Ovšem řada z nich už nejde jen cestou recyklace již osvědčených postupů a témat, ale přicházejí s novými nápady, kterým vedle atraktivního zpracování dodávají ještě jednu věc – říká se jí přidaná hodnota (a dříve to byla výsada především televizí veřejné služby), ale mohli bychom ji pojmenovat i jako společenská relevance. Srozumitelněji se to dá popsat jako schopnost nabízet divákům pro ně přijatelným způsobem komplikovaná témata či je přimět k zájmu o něco, co by jinak – například ve formě dokumentu – přitáhlo pozornost jen zlomku těch, kteří se podívají třeba na docusoap nebo seznamku.

Trochu jiná seznamka

Seznamku neboli dating show jsem uvedl jako příklad záměrně. Týká se totiž pořadu, který se jmenuje Projekt Amor (v originále Project Cupid). Vyrobila ho produkční společnost Roses Are Blue pro belgickou stanici VTM, což je největší komerční televizní stanice ve vlámské části Belgie. Vysílá od roku 1989 a o pozici nejsledovanějšího kanálu soutěží s veřejnoprávní jedničkou Eén. Nabídka VTM je velmi pestrá – sahá od seriálů (na podzim například historická dobrodružná série De Bende van Jan De Lichte, odehrávající se v 18. století) přes talentové show (Got Talent), reality show (Steenrijk – Straatarm – bohatá a chudá rodina si na víkend vymění rozpočet, dům i způsob života) až po aktuální publicistiku (Telefacts). Projekt Amor začala VTM vysílat loni v listopadu. Dvě moderátorky Karen Damenová a Ruth Beeckmansová si v něm otevřely dočasnou seznamovací agenturu. Jejich cílem nebylo využít současného zvýšeného zájmu singles o zprostředkování kontaktů s potenciálními partnery, ale služba zaměřená zcela jinak. Rozhodly se pomoci najít partnery těm nezadaným mladým lidem, kteří trpí mentálním postižením nebo poruchou. Samozřejmě, že nechybějí dojemné momenty, když se podaří kandidátům najít vhodný protějšek, ale to není tak podstatné jako příběhy, které se diváci dozvědí. A ještě jedna věc – posiluje se tím integrace lidí s mentálními poruchami do většinové společnosti. Přinejmenším z nich diváci přestávají mít strach, zjišťují, že navzdory handicapu mají shodné představy o budoucnosti, o tom, co je štěstí a jak by měl vypadat partnerský vztah, a že si i oni zaslouží nějaký mít. 

Tento pořad je současně dobrým příkladem trendu, který sledujeme již několik let a bývá označován jako rozmach sociálních experimentů. To není nijak hanlivá nálepka – v podstatě z nedostatku jiného vhodného popisu se tak označují formáty, v nichž víc než o zábavnou složku jde o pohled na nějaký společenský problém, který je zkoumán pomocí tradičních postupů, typických pro televizní pořad. Příkladem může být formát Velký rasistický experiment, který na vybraných kandidátech ukázal, jak je snadné vyvolat xenofobii a rasismus, nebo docusoap o skupině mladých lidí z Norska v terapii True Selfie. Za poznámku stojí i fakt, že téma lidí s mentálním postižením nebo různými typy onemocnění je v belgických televizích zobrazováno dosti často – formáty Team Chocolate (komediální seriál z chráněné továrny na čokoládu) a Down the Road (docusoap o výletu skupiny mladých lidí s Downovým syndromem) byly v minulých letech nejen divácky úspěšné, ale i mezinárodně oceněné.

Není všechno zlato, co se třpytí

Dalším pořadem, který bude v Jihlavě uveden, je Všechno, co se třpytí (originální název All That Glitters). Od dubna letošního roku jej vysílala BBC na druhém programu (producentem je společnost Twenty Twenty). Šest šedesátiminutových epizod (my samozřejmě uvádíme jen jednu) připomíná další silný trend, který se v televizní non–fiction objevuje, a to zájem o lidskou schopnost vytvářet něco vlastnímu rukama. Dlouhou dobu televize v tomto směru nabízely jen pořady o vaření, případně takzvané cooking reality (jejich vlajkovou lodí je stále britský Baking Off, u nás známý jako Peče celá země) a formáty, v nichž lidé opravují stará auta a rozbité věci. V posledních letech ale přišly na řadu i jiné schopnosti. Jen za uplynulý rok nabízely distribuční společnosti na mezinárodním trhu pořady, v nichž kandidáti soutěží v truhlařině, malování, fotografování, šití nebo sklářství (samozřejmě, že vždy jde v daném oboru o amatéry). V BBC mohli diváci vidět klání osmi talentovaných klenotníků amatérů, kteří podstoupili v tomto pořadu výjimečnou zkoušku. Týden co týden dostávali dvě zadání, která plnili ve speciální dílně v birminghamské čtvrti, proslulé svými klenotnickými obchody. Prvním úkolem byla výroba šperku podle vlastní fantazie, druhým splnit zadání od náročného zákazníka. Jen ti nejschopnější ovšem došli až do finále.

Ještě před pár lety by se kterýkoli televizní manažer ironicky usmíval nápadu ukazovat v televizi, navíc v hlavním vysílacím čase, jak amatéři vyrábějí šperky nebo stloukají psí boudu. Dnes se takové pořady vyvíjejí po celém světě – samozřejmě, že důležitý je pro toto témat i obal. A forma soutěže patří k nejatraktivnějším.

Žít měsíc v době kamenné

Přežít dobu kamennou (originální název Surviving the Stone Age) odvysílala britská stanice Channel Four loni na podzim. Formát vyrobila společnost Renegate Pictures. Pořad, který můžeme zařadit do kategorie living history, není soutěží ve stylu, kdo vydrží do konce, ale zachycuje život osmi odborníků, kteří se rozhodli přijmout výzvu a měsíc žít v divočině způsobem, jakým žili lidé v době kamenné. Jejich úkolem bylo vytvořit vlastní kmen, vybudovat si útočiště, vyrobit primitivní nástroje a živit se tím, co byli schopni v přírodě najít anebo ulovit. Jsou současníci, kteří se navíc dobou kamennou zabývají profesně, schopni přežít v podmínkách, v nichž žili naši předkové před deseti tisíci lety? Tuto otázku si tvůrci položili hned na začátku a podobně jako v jiných pořadech tohoto typu je také důležitou součástí celého komplexu prvků, které úspěšná living history musí naplnit. I tyto pořady patří v současnosti k trendovým – konfrontace našeho způsobu života s životními podmínkami našich předchůdců, naší schopnosti poradit si s tím, co dříve považovali lidé za běžnou dovednost průměrného člověka, stále táhnou. Co diváky u těchto pořadů spíše odrazuje, jsou nejrůznější hrané situace, které jsou na účastníky přichystány, a také příliš velký důraz na soutěžní prvek. Nejde tolik o to, kdo vyhraje, ale o to, co přitom zažije – a to musí tvůrci také zprostředkovat divákům.

Sólomámy i Výměna manželek

Zástupci tuzemské reality tv také nabízejí zajímavou podívanou. Dříve než na obrazovce uvidí diváci v Jihlavě televizní dokument, v němž najdeme i prvky docusoapu – jmenuje se Sólomámy. Režisérka a scenáristka Erika Hníková jej natočila v tvůrčí skupině Aleny Müllerové. Hodinový film vychází z toho, že v Česku je přes 195 tisíc domácností, kde děti žijí jen s jedním z rodičů. V téměř většině případů neúplných rodin je právě matka ta, která řeší bydlení, práci, peníze nebo výchovu dětí. Sólomámy ukazují společenskou problematiku samoživitelství. Hlavními postavami filmu jsou tři samoživitelky Alena, Míša a Lucie. Ty se v průběhu natáčení ocitají v těžkých životních situacích, které musí řešit. Míša se musí vystěhovat z bytu, protože nemá na nájem, a neví, kde bude se svým synem žít. Alena musí vzít druhou práci, aby uživila své tři dcery, a snaží se skloubit pracovní a rodinný život. Lucie, jež je relativně finančně zabezpečená a spokojená se svým singlovstvím, si začíná uvědomovat, že možná i jí chybí partnerský život. Sólomámy představují přesně ten typ dokumentu, který má smysl pro televizi natáčet, a vzhledem k tvůrčím schopnostem autorky, která je ostatně divákům dobře známá, se dá očekávat i slušný divácký ohlas po uvedení v České televizi.

A také na nás čeká Výměna manželek. Vrátíme se s ní do počátků reality tv před téměř dvaceti lety. Tehdy byl tento pořad také příkladem spíše sociálního experimentu než zábavné show. Pro Channel Four (což je televize vlastněná akciovou společností, jejíž podíly drží ministerstvo kultury, která sice žije z reklamy, ale veškerý zisk investuje do svého chodu) je vyvinul Stephen Lambert ve společnosti RDF Media. V každé epizodě účinkují dvě rodiny z různých sociálních vrstev a s různým životním stylem, které si vzájemně vymění manželky, manžele či životní partnery. Cílem bylo sledovat, jak se přizpůsobují lidé jinému životnímu stylu, ale také ukázat život například chudých rodin, jimž se televize do té doby příliš nevěnovala. Následovaly podobné pořady (kupříkladu How the Other Half Live – i ta byla v Jihlavě k vidění). V Channel Four došli po několika letech k názoru, že se vyčerpal veškerý možný potenciál formátu, a proto jej v roce 2009 zastavili. K pořadu se ještě jednou vrátili v červnu 2017, kdy se vyměnili manželky v rodinách, z nichž jedna patřila k příznivcům a druhá k odpůrcům brexitu.

Nicméně formát byl úspěšně prodán do řady zemí, kde jeho adaptace začaly žít vlastním životem. TV Nova jej koupila v roce 2005 a vysílá jej s určitými přestávkami dodnes. Už od počátku byla u nás Výměna manželek spojena s kontroverzemi a kritikou. Odpůrci pořadu například upozorňovali na nedostatek ohledů na děti v rodinách, kde se manželky vyměňují, ale také na fakt, že výměny se začaly týkat stále excentričtějších a netypických rodin, takže původní záměr tvůrců se proměnil v jakousi přehlídku kuriozit, která uspokojuje diváky zejména proto, že si říkají, že na tom zase tak špatně nejsou. 

Počátkem října kritizovala Výměnu manželek i vysílací rada, která konstatovala, že některé díly obsahovaly pro děti škodlivý obsah. Problémem byly odvysílané vulgarismy, nadměrné konzumování alkoholu a jeho ospravedlňování.

Ve světě byla Výměna manželek adaptována ve dvaadvaceti zemích – kromě „normálních“ epizod se na některých trzích realizovala i odnož nazvaná Celebrity Wife Swap (Výměna manželek celebrit). Asi není nutné popisovat, o čem pojednávala. Kromě Novy, která je nepochybně evropským rekordmanem v počtu natočených epizod, se pořad vysílal dlouho i ve Spojených státech – poslední epizody viděli diváci na Paramount Network loni v září. Předtím se po léta objevoval pořad na síti ABC – v USA vzniklo celkem 140 epizod Wife Swap a 40 epizod Celebrity Wife Swap. Po devíti letech obnovila Výměnu manželek letos na podzim australská televize Seven Network.

Ať už se díváme na tento formát a jeho českou verzi kriticky, či nikoli, Výměna manželek se stala jedním z mála formátů tohoto žánru, který byl u nás nasazen do hlavního vysílacího času a zůstal v něm dosud a do jisté míry představuje pro průměrného diváka synonymum pro televizní reality. Z čehož asi úplně radost mít nelze.

Buď jak buď, myslím si, že zajít letos na všechny či jen některý z pořadů promítaných v rámci sekce Reality TV se vyplatí.