Podle čaroděje

Život je osamělým průchodem nehostinnou pouští, při kterém se nesmíme zapomenout ohlédnout, což může být smrtelné. Pomoci může zrcadlo. Nabízí totiž možnost přežití, ale jen pokud využijeme nabídky prostoupit skrze něj dál, za hranice sebe samých. Za odraz tohoto světa, kam už nedohlédneme. Tam, kde se mísí krajiny, postavy a zapomenuté příběhy se sny o možnostech, co ještě prožít můžeme. A také uzavřené kapitoly, jež už nelze otevřít, protože nás míjejí nebo až příliš přesahují. Slepé uličky, nerealizované nápady. Nebo je ještě šance? Dotknout se na chvíli a pak zmizet, za obzor moře vědomí.  

I. Skryté stopy Alice Rahon

Před několika lety jsem při zkoumání díla surrealistické umělkyně Leonory Carrington narazila na dvě vedlejší informace, jež se posléze ukázaly pro mou další práci zásadními. Narazila jsem totiž na film La femme 100 têtes, adaptaci kolážového románu Maxe Ernsta, který byl po jistou dobu jejím životním partnerem. Film byl uvozen logem „Sandoz“. V té době jsem netušila, že se nejedná o řadovou produkční společnost, ale o jednu z největších farmaceutických firem světa. Následné zjištění překvapivých souvislostí o pozadí společnosti a originalitě jejího filmového portfolia mě vedly k zahájení projektu, jenž se později stal součástí mého doktorského výzkumu na FAMU. Druhou informací, na niž jsem při studiu Carrington narazila, byla zmínka o další surrealistické umělkyni  Alici Rahon a jejím filmu Le Magicien. A to byl zase počátek mé filmové cesty za enigmatickým snímkem, který se ještě před svým dokončením ve čtyřicátých letech ztratil, a nezůstalo po něm více než pár dokumentačních fotografií z natáčení. 

Rahon byla jednou z méně známých postav francouzské a později mexické surrealistické scény. V předválečné Francii se projevovala hlavně jako básnířka, k výtvarné tvorbě naplno přešla po emigraci do Mexika. Na konci čtyřicátých let Rahon natočila svůj jediný film, Le Magicien, vyprávějící příběh čaroděje, který jako jediný přeživší nukleární katastrofy dostal za úkol stvořit nový svět. Umělkyně na experimentálním filmu pracovala se svým tehdejším manželem Edwardem FitzGeraldem, scénografem Luise Buñuela. Celý proces natáčení financovali tvůrci sami, včetně vyvolávání barevného filmového materiálu. Na ambiciózní projekt nakonec několikanásobně doplatili; nejen, že utratili všechny své finanční rezervy, ale s ukončením natáčení, jež způsobil nezájem možných investorů do filmu, se rozpadl i jejich vztah. Film tak zůstal nedokončen – Rahon s FitzGeraldem jej promítali pouze jednou bez zvukové stopy a barevných korekcí v New Yorku v Galerii Willard, aby sehnali finance, což se nezdařilo. Po rozchodu obou umělců se filmový materiál nadobro ztratil, podařilo se dohledat pouze několik fotografií z natáčení filmu. Rahon ve filmové tvorbě již nepokračovala a po zbytek své tvůrčí kariéry se věnovala především malbě. 

Specifickou součástí jejího narativu je také její pozice v rámci umělecké scény. Rahon nebyla, stejně jako ostatní surrealistické umělkyně, za svého života adekvátně doceněna; závěr své tvůrčí kariéry dokonce prožila v existenciální nouzi umocněné tělesnými i psychickými zdravotními problémy. Kromě všeobecného sexismu doby a umělecké scény k tomu přispěla také sama surrealistická skupina, která ženy často objektivizovala a znemožňovala umělkyním dostatečně realizovat tvůrčí potenciál. Dílo Alice Rahon tak prožívá zvýšený zájem odborné veřejnosti až v této době, třicet let po smrti umělkyně (zajímavostí je, že u Leonory Carrington nebo Remedios Varo přišlo toto objevení zhruba o dekádu dříve než u Rahon).

II. Trasy čaroděje

Jako by ztracený film Čaroděj byl vlastně klíčem, jak složitý životní příběh jeho autorky uchopit. Film, který není, a jeho potencialita se tak staly výchozím bodem mého hledání. Po čem jsem pátrala? Spíše po samotném čaroději než po nedokončeném filmu nebo jeho autorce. Po tom, kdo nám rozevře ony možnosti, co absence filmu nabízí. 

Překročila jsem moře i řeky, putovala po stopách Rahon, ale nakonec jsem došla sama k sobě, ke svým motivům i krajinám. Přes bretaňské pláže a megality Carnacu, mexickou sopku a ostrovní pouště zpět ke kopcům Českého středohoří a důvěrně známé zahradě. Rahon ve svých dílech kontinuálně tematizovala konkrétní místa, ať už ta hmotná, nebo abstraktní, a proto i Podle čaroděje je vlastně jakýmsi cestopisem po trasách, kudy chodí čarodějové. Filmoví i pradávní. Vnikem do vrstev filmu a za ně, za film a jeho rámec. Za zrcadlo. Za vidění. Na kopec, kde je vše blíže vyššímu.

Aby mohlo přijít vyprázdnění, musí nastat katastrofa. Vymizení. Hlavně sebe. Nukleární tragédie jako pole k tvorbě. Čaroději se v původním filmu natřikrát nepodařilo stvořit nového člověka. Rahon ani nedokončila svůj film. Je to vlastně legenda o každém uměleckém díle, jež nikdy nemůže skutečné být, protože se skrývá v odrazu. V okamžiku, kdy se dostane na povrch, už mizí. Čaroděj je tak výsostným dílem stávání se. Stává se ještě teď, právě tady, v těchto slovech.

Nakonec se největším z mágů stává ten, kdo prohrává, a přesto vytrvá. V mé verzi je to zdánlivě neživý svět, jemuž se po katastrofě podařilo přežít. Poslední hora, která se pokouší replikovat sama sebe, aby zjistila, že jediným významem je ten druhý, co chybí. Už surrealisté chápali svět jako prostor obývaný nejen organismy organickými, ale rovněž jinými druhy bytostí – anorganickými, neživými, duchy, či jinak racionálně nezařaditelnými entitami. Mýty o běžně neviditelných bytostech se staly integrální součástí surrealistického hnutí, které svou subverzivní činností narušovalo ideologii antropocentrismu a podporovalo ekologické vědomí sounáležitosti s viditelným i neviditelným světem.

Ve filmu Podle čaroděje se pohybujeme na hranici mezi viditelným a tím, co běžnými prostředky spatřit a zachytit nelze. Proplétáme se významy a potkáváme motivy z díla Alice Rahon (sopku, zahradu, megalitické umění, čaroděje i Rahon jako filmařku) a zároveň procházíme konceptem filmu – černým rámem, filmovým políčkem, framem, základním plátnem, které ve své absolutnosti, v bodě nula vyzývá k tvorbě, byť předem ztracené.

III. Podle čaroděje

Projekt Podle čaroděje se původně zrodil jako má diplomová práce v Ateliéru Supermédií na UMPRUM a pro tuto příležitost také vznikla zhruba polovina materiálů. Následně jsme společně s producentem Tomášem Pertoldem a jeho společností Perfilm uspěli v experimentální výzvě Státího fondu kinematografie a byli tak schopni pokračovat v natáčení, které nás zavedlo do Francie, na Kapverdy a vzdáleně také do Mexika. Kontakt se zahraniční scénou byl pro projekt od začátku zásadní – díky tomu, že jsem členkou Mezinárodní společnosti pro studium surrealismu (International Society for The Study of Surrealism – ISSS), jsem se v létě 2019 na druhé výroční konferenci této organizace v Exeteru setkala s kurátorkou Tere Arcq, významnou odbornicí na téma surrealistických umělkyň v Mexiku. Arcq v té době připravovala velkou retrospektivní výstavu Alice Rahon pro Museum of Contemporary Art North Miami v USA a v té souvislosti ji napadlo, že by světová premiéra filmu mohla proběhnout jako doprovodný program výstavy. Premiéra se pak skutečně konala v únoru letošního roku v Miami v rámci skvělé výstavy Alice Rahon: Poetic Invocations.  

Je to sen nebo jsme se přeci jen ohlédli? Prostoupili jsme tam, kam to jen šlo? Snad je jediným významem umění odvaha nebát se ztráty. Svého díla, autorství, sebe sama.