Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavy

V časopise Estetika připravujeme k vydání zvláštní číslo věnované estetice Ludwiga Wittgensteina. Profesor Joachim Schulte, jehož jsme požádali o příspěvek, nám zaslal esej, v němž se zabývá interpretací tzv. Engelmannovy poznámky vydané v knize Culture and Value, anglickém překladu výběru textů z Wittgensteinových sešitů.

Poznámka sama je popisem několika situací, kladených do vzájemných kontrastů či analogií, přičemž není zcela zřejmé, co přesně je spojuje a co rozděluje. Já zůstanu pouze u prvního přirovnání.  Poznámku otevírá vzpomínka na rozhovor, který s Wittgensteinem vedl jeho přítel Engelmann: nad zásuvkami plnými vlastních zápisků si Engelmann jednoho večera upřímně posteskl, že jakkoli skvělé mu ve své úplnosti připadají, není možné je publikovat, neboť by je každý editorský zásah poškodil, jakákoli výpustka naprosto znehodnotila. Na to Wittgenstein odvětí, že to je totéž, jako když někoho pozorujeme v jeho každodenních, všedních úkonech, aniž by si byl vědom našeho pohledu. Ta představa, má Wittgenstein za to, je obdobně dech beroucí jako dojem, který v Engelmannovi zanechává pohled na hromady jeho celoživotních zápisků.

Každodennost vidíme tak nějak každý den a obvykle ji moc neprožíváme, což Wittgenstein vzápětí připustí a upřesňuje, že mu jde o určitý druh pohledu na člověka; pohledu, který je „unheimlich und wunderbar“, tísnivý a fantastický zároveň. Pokouší se jej ilustrovat popisem divadelního představení, ve kterém by normální lidé konali běžné úkony – herec by se posadil, zapálil si cigaretu, podrbal by se na noze… Wittgensteinovu odpověď jsem si četla na cestě na festival do Ji.hlavy a přemýšlela, co mohl mít v tomto případě na mysli. Představa, že se někdo na pódiu drbe na noze, mi připadá nejen zcela neúchvatná (i když možná se někdo umí úchvatně i podrbat), ale zároveň by mě nejspíš nepřekvapila ani negativně (neumím si představit, že by mi situace přišla jakkoli tísnivá – snad jen kdyby se drbal opravdu dlouho). Divadelní konvence by mi okamžitě pomohly se s viděným vypořádat, ať už jako s něčím, co je jen předehrou k nějakému jednání (postavy), nebo je skutečně obsahem dramatu, jež dřív nebo později označíme za absurdní a které možná donutí k jednání nás samé (nejspíš tak, že opustíme divadelní sál).

Kdybych byla na Wittgensteinově místě, na Engelmannovu historku bych reagovala jinak. Nejspíš bych si nejprve pomyslela něco o nepříjemně rozbujelém egu svého přítele a možná bych se pokusila obhájit úděl editora, který naopak může pomoci dát tomu chaosu z šuplíků, všem těm nahodilým stopám intelektuálního pinožení, nějaký řád, vytesat z nich Dílo. A v tuhle chvíli zjistím, že snad přece jen začínám rozumět tomu, co Wittgenstein svou replikou myslel. Moje odpověď by totiž podcenila Engelmannův charakter; Wittgenstein jako pravý přítel vyloučil možnost, že by Engelmannovo nadšení z vlastní tvorby bylo známkou ješitnosti. To, co Engelmanna fascinovalo, muselo být něco jiného.

Projekce filmů na letošní Ji.hlavě uváděla znělka, jejíž autor Sergej Dvorcevoj na festivalu obdržel cenu za přínos světové kinematografii. Hlavní představitelka jeho filmů Tulpan a Ajka Samal Esljamova je zde zachycená (údajně) náhodně, na moskevské stanici, když čeká na příjezd metra. Nečekané spojení čehosi tísnivého a úchvatného tentokrát dobře vystihuje mou diváckou zkušenost, pro kterou byl charakteristický dychtivý pohled i znepokojení.  Pokaždé se mi zdálo, že mi totiž něco důležitého uniklo, snad proto, že jsem se vždy nechala zlákat ke slídivému pohledu na unavenou tvář Samal Esljamové. Teprve po několikerém zhlédnutí jsem dokázala rozpoznat jednotlivé fáze znělky: úvodní zastavení protagonistky a vyprázdněnost jejího pohledu, způsob, jakým se vrací zpět do „tohoto světa“, a závěrečný gejzír činorodosti, ve kterém při nástupu předběhne vysokého muže čekajícího před ní a vrhne se proti proudu vystupujících pasažérů do právě zastavené vlakové soupravy.

Když mám nyní po ruce lepší příklad toho, o čem mluví Wittgenstein v Engelmannově poznámce, než je ten divadelní, který on sám uvádí, pomáhá mi to lépe porozumět oné matoucí analogii? V čem přesně může být pohled na herečku „po šichtě“ stejný jako pohled na vlastní poznámky a spisky? Také jich ostatně pár krabic mám a vzbuzují ve mně pouze úzkost. 

Lépe než takto to neumím – vidět samu sebe zvenku a zevnitř zároveň, asi jako (abych obohatila konverzaci Wittgensteina a Engelmanna o další podivné přirovnání) když člověk nepozná na fotografii svou tvář, a dojem neznámého si podrží i ve chvíli, kdy už ví, že vidí sám sebe. To je možná ten pohled, který jsme praktikovali my, kteří jsme s tísní a nadšením pozorovali Samal Esljamovou zachycenou ve chvíli, kdy nebyla přístupna pohledu, ani tomu vlastnímu ne. A snad právě takto spatřil Engelmann svou písemnou pozůstalost – jako by pohled na kompletní, needitované dílo složené ze všech písemných stop, soubor, ve kterém nákupní seznam hraje stejně podstatnou úlohu jako esej nebo architektonický plán, umožňoval zaujmout pozici vnějšího pozorovatele Engelmannova nitra, jeho životního pocitu či základního naladění.

Taková interpretace by u znalců Wittgensteina – obzvlášť u těch, kteří nevěří na „brouky v krabičce“¹⁾ – nejspíš neuspěla. Citlivější výklad (a také Engelmannovu poznámku v plném znění) si budete moci přečíst v časopise Estetika na jaře příštího roku. Jen škoda, že v něm Schulte zůstává u onoho (nepřesvědčivého) divadelního příkladu. To proto, že nebyl v Ji.hlavě.