Satanismus je aktivismus

V desítce nejoblíbenějších filmů excentrického režiséra a mediální celebrity Johna Waterse se letos kromě dokumentu Amazing Grace o Aretě Franklin objevil i film Hail, Satan? (2019) věnovaný americké organizaci The Satanic Temple, jejíž členové se hlásí k satanismu. „Neposílejte letos k Vánocům peníze na Toys for Tots (dobročinná sbírka organizovaná americkými mariňáky), dejte je těmhle kacířům,“ vzkazuje Waters čtenářům ve svém komentáři. Autorovi vrcholně ofenzivních opusů jako Růžoví plameňáci (1972) musela být na první pohled sympatická tahle skupina mladých satanistů, kteří usilují o vystavění sochy okultního božstva Bafometa vedle monumentu s deseti božími přikázáními před budovou Kapitolu ve městě Little Rock v Arkansasu. Satanic Temple totiž dělají něco velmi podobného, co v sedmdesátých letech prováděl Waters s hereckou grupou Dreamlanders ve svých prvních filmech – berou si ty největší symboly zla, hnusu a opovržení a ironicky je představují jako pozitivní hodnoty.

„Smyslem dokumentu Hail Satan? je prezentovat členy Satanic Temple v pozitivním světle. Kvůli tomu to ale není špatný, natožpak hloupý film. Naopak, jeho divácká vstřícnost jde ruku v ruce s duchem celé této skupiny, která se tváří jako „satanistická sekta“, ale ve skutečnosti je to ateistická náboženská iniciativa, které nejde o nic jiného než o garanci náboženské svobody v USA.“

Právě tohle je jeden z nejzajímavějších znaků současné satanistické církve. Zrodila se nejen ze staršího satanismu, jak ho hlásal Anton LaVey, ale ještě spíš z tak zvané satanic panic, dlouhé morální paniky, která trvala od konce sedmdesátých let ještě po významnou část následující dekády a dojíždí v podstatě dodnes. Americká média a část veřejnosti tehdy strašila veřejnost zprávami o vzestupu satanistických sekt, jejichž členové se oddávali rituálům plným perverzního sexu a brutálního násilí. Tento mýtus výrazně podporovaly hororové filmy, ale i zpravodajství, které nakonec vytvořily hodně konkrétní obraz náboženství, jež ale v téhle podobě nikdy reálně neexistovalo, totiž coby partičky pomatenců obracejících krucifixy hlavou dolů a pořádajících orgie s krvavými oběťmi na černých mších v odlehlých lesících. V křesťanských Spojených státech představoval satanismus čisté zlo a zároveň nebyl spojený s žádnými konkrétními společenskými reáliemi. Proto to byla ideální ideologická zbraň, již bylo možné svrhnout na jakýkoli terén. Za škodlivou satanistickou propagandu byla označena heavy metalová hudba, která rychle a ochotně sama ďábelskou image vzala za svou, ale třeba také hra na hrdiny Dračí doupě nebo Harry Potter.

Satan jako symbol vzdoru 

Společenství, které si říká Satanic Temple, prostě jen tuhle ideologickou zbraň vzalo a obrátilo ji proti jejím dřívějším uživatelům. Jeho členové nevěří na biblického Antikrista a už vůbec neobětují novorozeňata za úplňkových nocí. Ve skutečnosti jsou to ateisté, kteří si Satana zvolili jako maskota pro svůj společenský aktivismus. A nemohli si vybrat lépe. Kdokoli, kdo se veřejně přihlásí k satanismu, vyvolává ve společnosti formované křesťanstvím a satanskou panikou okamžitě silné negativní emoce. Je to dokonalý vztyčený prostředník proti nejrůznějším hysterickým a samozvaným ochráncům pravé křesťanské morálky, kterých je v USA (a nejen tam) pořád mnoho. Jak ale jeden z členů hnutí přímo v dokumentu říká, Satan coby padlý anděl rebelující proti Bohu je také symbolem vzepření se autoritě, symbolem vzdoru a neochoty se podřídit oficiálnímu diktátu. V jistém smyslu platí, že satanismus rovná se aktivismus.

Dokument Hail, Satan? se s úspěchem premiérově promítal na letošním festivalu v Sundance. Od té doby sklízí pozitivní recenze a objevuje se v mnoha (mainstreamových) žebříčcích nejlepších dokumentů roku. Většina publicistů je přitom nadšena ani ne tak z filmu samotného, ale spíš z lidí, které portrétuje. Snímek americké dokumentaristky Penny Lane se liší od jejích předchozích filmů jako Náš Nixon (2013) nebo Nuts! (2016), které nápaditě a často podvratně pracují s found footage nebo animací. Hail Satan? je oproti tomu velmi tradičně strukturovaný a natočený mainstreamový dokument, jehož hlavním smyslem je prezentovat členy Satanic Temple v pozitivním světle.
 

Kvůli tomu to ale není špatný, natožpak hloupý film. Naopak, jeho divácká vstřícnost jde ruku v ruce s duchem celé této skupiny, která se tváří jako „satanistická sekta“, ale ve skutečnosti je to ateistická náboženská iniciativa, které nejde o nic jiného než o garanci náboženské svobody v USA.  

Kulturní válka s křesťanskou Amerikou

Satanic Temple je produkt dnešní hypermediální éry a kulturních válek. Jeden z členů spolku v dokumentu přímo říká, že ateismus mu vždycky připadal jako nudný, negativní a svým způsobem bezobsažný světonázor, takže mu připadalo mnohem zábavnější a vlastně adekvátnější přihlásit se k Satanovi. Zároveň v sobě má i generační rozměr. Šlo o generaci dětí, které v sedmdesátkách a osmdesátkách chtěly jen hrát Dračí doupě a poslouchat metal, přičemž dospělí jim pořád dokola tvrdili, že je pokouší Satan, a teď jim to oplácejí stejnou mincí. Jako by říkali, dobře, chtěli jste to – a máte to mít. Dokument Hail Satan? má podobnou strategii. Slibuje divákům potrhlé satanisty a pak jim dá naprosto příčetné a rozumně uvažující osoby, které mají mnohem jasnější a srovnanější názory než většina strůjců náboženských morálních panik. Zároveň satanistům umožnil, aby vysvětlili své performativní aktivity, které jsou často postavené právě na tom, že si členové skupiny hrají na stereotypní satanistickou sektu. Hail Satan? je tak součástí kulturní války, kterou satanisté vedou s křesťanskou Amerikou. A to celkem podstatnou součástí. Film sám se stal takovou mediální událostí, že aktivity Satanic Temple výrazně zviditelnil a hlavně osvětlil.

Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být Hail Satan? cennou lekcí. Jejich opozice totiž může tyto strašáky převzít, obléknout si jejich oblečení a udělat z nich svoji zástavu. Satan se tím nestane o nic skutečnějším, ale naopak se rozplyne jeho temná moc.