Zohra Benhammou a Romy Mana. Intimní zpověď o sesterství

V průběhu sedmi let tvořily Zohra Benhammou a Romy Mana časosběrný dokument o Zohře a jejím dvojčeti Sanně. Dříve blízký vztah sester, které spolu sdílely byt v Bruselu, se začal proměňovat, když se Sanna obrátila k islámu. Film testuje křehkost pout a mapuje momenty, kdy se cítíme ohroženi sdílet. Na osmadvacátém ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava byl film uveden v rámci sekce První světla, která dává prostor prvním a druhým snímkům autorek a autorů.

Zohro, jak vás napadlo natočit dokument, který se tak intenzivně stane součástí vašeho soukromí? 

Zohra: Původním plánem nebylo natočit film o mé sestře Sanně nebo našem vzájemném vztahu. Začalo to tak, že jsem si vnitřně řešila, jak se vypořádat se svou kombinací marockého a západního původu. Začala jsem psát o těžkostech toho, když vyrůstáte v těchto dvou tak odlišných světech, a chtěla jsem také natáčet. Se Sannou jsme sdílely byt, byly jsme si velmi blízké. Pozorovala jsem její rozhodnutí a uvědomila si, že je to něco, co chci zachytit. Neměla jsem žádný předem připravený scénář ani plán. Nejdříve jsem natáčela sama, poté se přidala Romy.

Romy: Ve chvíli, kdy sis nebyla jistá svou vlastní identitou, začala tvá sestra podnikat kroky směrem k něčemu, o čem vůbec nekomunikovala. Myslím, že tvým instinktem bylo natáčet ještě intenzivněji prostě proto, že jsi chtěla pochopit, co se děje nejen s tebou, ale také s tvou sestrou. V určitém momentě sis začala být jistější, že ze všech sesbíraných záběrů nakonec vznikne film – stal se prostředkem k tomu, abyste si zůstaly blízké. Role kamery byla najednou jasnější.

Proč jste se rozhodla film natáčet společně s Romy a ne točit sama? 

Zohra: V určitém bodě jsem se zasekla, v prvních měsících natáčení filmu jsem se cítila ztraceně. Natáčet velmi intimní film o sobě a svém vztahu se Sannou pro mě bylo nesmírně těžké. Poté jsem potkala Romy, pracovaly jsme ve stejném podniku. Začala jsem s ní sdílet, co jsem v té době měla napsané. Dala mi vhled do něčeho, co jsem sama nemohla vidět. Ptala se na spoustu otázek a já měla pocit, že opravdu rozumí tomu, čím si procházím. V určitém bodě jsem jí pak oficiálně nabídla, jestli by se mnou na filmu nechtěla pracovat.

Romy, jaká byla vaše reakce, když vám Zohra nabídla spolupráci? Nebála jste se, že nějakým způsobem narušíte už tak velmi křehký osobní prostor sester? Rovněž jste tehdy nevěděla, jak dlouho bude natáčení trvat.

Romy: Nejdřív jsem řekla ne, to přece nejde. Tahle komunikace by měla probíhat pouze mezi čtyřma očima. Mezi Zohrou a Sannou. Poté jsem navrhla, že bych Zohře mohla být podporou, sedět vedle ní, číst, o čem píše. Byly zde také logistické věci: financování, štáb, kamera, zvuk. Když se mě Zohra zeptala znovu, už jsem souhlasila. Cítila jsem, že film opravdu může změnit jejich vztah, a bylo pro mě privilegium, že něčemu takovému mohu dopomoci na svět. 

Měla jste pocit, že hrajete ve vzájemném sbližování sester nějakou roli?  

Romy: Myslím si, že když je u konverzace přítomen další člověk, musíte dvakrát přemýšlet, co řeknete. Máte také okamžitou reflexi, což může pomoct, abyste vše jednodušeji strávili. Samozřejmě pro nás byla důležitá péče – před, během i po natáčení. 

„Pečovat o sebe pro nás bylo přirozené, takové zkrátka jsme.“

Mohla byste tuto péči více přiblížit?

Romy: Myslím si, že je to velmi úzce spojené s tím, jakým způsobem jsme natáčely, bylo to velmi organické. Pečovat o sebe pro nás bylo přirozené, takové my jsme. Zjišťovaly jsme, jestli jsou na natáčení všichni psychicky připraveni, a když tomu tak nebylo, natáčení jsme odložily. Po každém natáčení jsme o záběrech mluvily, jelikož byly i dny, kdy Sanna necítila, že chce pokračovat, dělala to pouze pro nás a pro kameru, a to jsme nechtěly.

Byly nějaké momenty, které pro vás byly příliš intimní nebo emotivní, a musely jste z tohoto důvodu přerušit natáčení nebo je z filmu vystřihnout? 

Zohra: S tím jsme hodně pracovaly hlavně ve střižně. Například jsme natáčely scénu, kde figurovaly moje matka a sestra. Sanna na sobě měla poprvé hidžáb, ženy vedly konverzaci o tom, proč se Sanna rozhodla stát muslimkou. Byla to velmi těžká konverzace a moje matka z ní nevyšla úplně nejlépe, jednala emotivně. Nechtěly jsme ji ukazovat v tomto světle, a snažily jsme se proto nalézt jinou cestu, jak ji ve filmu představit.

Jinak pro mě práce ve střižně byla velmi jednoduchá, strávila jsem tam asi dva měsíce. Měla jsem možnost napojit se nejen na záběry, ale také sama na sebe. Byla to pro mě forma terapie. 

Byla Sanna u střihu přítomna? 

Zohra: Ne celou dobu, ale do procesu jsme ji pravidelně zapojovaly. Viděla několik verzí; vždy, když nám to přišlo vhodné, ukázaly jsme jí aktuální podobu, abychom věděly, co si o tom myslí.

Romy: Ukazovat Sanně všechny záběry jednotlivě pro nás nebyla možnost, chtěly jsme, aby viděla také kontext, příběh, který jsme skrze záběry chtěly sdílet. Ten se samozřejmě proměňoval. Sanna byla také k určitému typu scén velmi citlivá, například právě k té s matkou. Pak také přišel bod, kdy nechtěla, abychom ve filmu použily záběry, na nichž nemá hidžáb nebo které ukazovaly její odkryté nohy.

Ve filmu je velmi důležitá scéna, kde se svou sestrou Sannou sedíte v kavárně a ptáte se, jestli jí vadí, že přistupujete ke světu emancipovaně, pracujete jako režisérka, dojde k výměně názorů na feminismus. Osobně jsem tuto scénu vnímala jako jednu z těch, které mě zasáhly nejvíce. Je to něco, co se musíte stále učit jedna od druhé, že se cesty dvou lidí vyrůstajících ve stejném prostředí mohou tak zásadně rozcházet?

Zohra: Tohle je velmi těžká otázka. Rozhodly jsme se pro odlišné životní cesty: Sanna chtěla rychle založit rodinu a rozhodla se stát muslimkou. Stále však sdílíme mnoho společných hodnot, které jsme se naučily od svého otce. Pro mě je to stále proces, zjišťovat, co pro mě islám znamená. Naše cesty jsou však odlišné jen v něčem, v jiných věcech zase vůbec ne.

Romy: Zároveň to není tak fatální: nosit hidžáb nebo identifikovat se jako muslimská žena je stále svobodnou volbou.

„Arabský a marocký původ je tím, co umožnilo filmu jeho existenci.“

Zohra: A já mám v sobě stále kus Maroka. Stále zkoumám, co pro mě znamená ta druhá strana. Je to asi hlavně tím, že jsem vyrostla ve dvou velmi odlišných prostředích. Moje matka je hodně otevřená a můj otec, pocházející ze severní části Maroka, je zase velmi striktní. Odlišná je také má životní cesta: jsem umělkyně a filmová profesionálka na volné noze. To nespadá do představ, které má můj otec. Moje sestra má klasickou práci na plný úvazek.

Romy: Zohřin otec navíc nepodporuje, že její partner není muslim. Setkává se tu svobodná volba a pocit povinnosti vůči rodině. Je to souboj se sebou samým. Nesete obrovské břemeno: nutnost volit, co budete a nebudete podporovat, a jak přijímat sebe sama.

Proto jste se rozhodly otce do filmu nezapojit? 

Zohra: To je zajímavé, původně jsem vlastně chtěla natáčet film o svém otci. Tím se dostáváme zpátky k vaší první otázce. Nějaké záběry jsem i natočila, nakonec ale bylo jednodušší dívat se na tento problém skrze mou sestru. Nebo ne jednodušší, ale jiné, a já zjistila, že nechci dělat film o svém otci. Přesto jsme jej ale na okamžik zapojily do jedné ze závěrečných scén. Můj otec je velmi nepřítomným otcem, proto je nepřítomen také ve filmu. Určitým způsobem tam ale stále je.

Přestože je většina filmu v nizozemštině, ponechaly jste originální název v marocké arabštině. Jaký to pro vás má význam?

Zohra: Poprvé jsem ten název použila ve zprávě pro mou sestru. Nebylo moc co rozmýšlet. Chtěla jsem mít název v arabštině, protože je tento jazyk mou neoddělitelnou součástí. 

Romy: Arabský a marocký původ je koneckonců tím, co umožnilo filmu jeho existenci. Je jeho jádrem.

Plánujete nějaký další společný projekt?

Romy: Pracujeme na krátkém dokumentu, který je možná přípravou na něco většího. Bude částečně o nás dvou, ale z dětské perspektivy. Je o dětech, které nenalézají příliš mnoho důvodů, proč se vracet ze školy domů. Setkávají se na hřišti.

Romy Mana a Zohra Benhammou jsou belgické filmařky, které žijí a tvoří v Bruselu. Romy vystudovala výtvarné umění a Zohra komunikaci a žurnalistiku. Já + ty je Zohřiným celovečerním debutem a první spoluprací s Romy Mana. Obě režisérky se zabývají osobní historií a sociálními a kulturními rozdíly v moderní společnosti.