Festivalový tip dne
Co doporučují autoři dok.revue z ji.hlavského programu
Milan Kruml |
Tomáš Stejskal |
Martin Šrajer |
Radim Procházka |
Kamila Boháčková |
Tereza Hadravová |
Tereza Reichová |
Janis Prášil |
Martin Svoboda |
Martin Svoboda
Tip filmového publicisty a autora dok.revue Martina Svobody
Když jsem dostal za úkol udělat pro dok.revue rozhovor s Martinem Pávem k Vlkům na hranicích, bylo to pro mě celkem běžné zadání. S režisérem jsem se doposud osobně nesetkal, jeho předchozí snímek Kibera: Příběh slumu jsem respektoval, ale nebyl jím stržen a samotné téma „návratu vlků na Broumovsko“ neznělo jako něco, nad čím bych nutně potřeboval strávit 80 minut času. Se závěrečnými titulky, když všechny linie a motivy zapadly do sebe, si mě ale ten film získal a pár týdnů po jeho zhlédnutí ho považuji za nejlepší český film krizové sezóny 2020.
Vlci jsou podnětně ambivalentní a divák k nim může přistoupit z mnoha úhlů pohledu. Mísí se v něm formanovský cynismus s herzogovskou romantickou fascinací a buduje se unikátní obraz střetu různých přístupů k realitě, přírodě i sobě navzájem. O lidském pachtění zvládá říct Páv víc než výpravný fikční film za desítky milionů. Řada dobrých rozhodnutí i šťastných okolností (bez nichž se dokumentaristika neobejde) vede k výsledku, který je přeplněný mnohoznačnými a protichůdnými významy, které přitom nikdy nezní jako kakofonie, ale jako potenciál. Upřímně řečeno jsem se na výklad sledovaných událostí soustředil tak moc, že jsem ani plně nedocenil propracovanou audiovizuální podobu, plně jsem ji rozpoznal a docenil až zpětně, ale umím si představit, že pro některé diváky bude prioritní částí zážitku.
Vlci na hranicích toho v sobě mají tolik, že si neumím představit zklamaného diváka.
Janis Prášil
Tip programového manažera HBO Europe, filmového publicisty a blogera dok.revue Janise Prášila
Sekce Průhledná krajina přináší unikátní retrospektivu snímků z Jižní Koreje. Patří mezi ně angažované dokumenty o boji jedince se sytémem, jako Olympiáda v Sanggyedong o tom, jak korejská vláda během příprav na olympijské hry nechala zbořit chudinskou čtvrť v Soulu a desítky rodin vyhodila na ulici. Stín květu zase sleduje příběh ženy, kterou její vlast Severní Korea prohlásí za nepřítele státu a odmítá jí pustit ze zahraničí zpět domů. Mezi formálně nejoriginálnější tvorbu sekce, jež oslovujepředevším svým vizuálním pojetí, patří přelomové dílo korejského videoartu ze sedmdesátých let Global Groove, vesmírná meditace na hranici experimentálního filmu a abstraktního umění Ganymédés nebo uhrančivá vizuální báseň o těžkém průmyslu Sen o železe.
Letošní ji.hlavský program nabízí hned dva snímky proslulého čínského ativisty Aj Wej-weje. Prvním z nich je CoroNation, natočený během první vlny přímo v epicentru pandemie ve Wu-chanu. Druhý, Vivos, sleduje kauzu zmizení 43 studentů, které roku 2014 unesla mexická policie, a v zemi se následně zvedla vlna protestů upozorňujcích na propojení vlády s drogovými kartely. Ani v jednom případě se nejedná o tradiční reportáž či investigativní dokument. Aj analyzuje společenské problémy jedinečným vizuálním jakykem typickým pro „slow cinema“.
Tereza Reichová
Tip dokumentaristky a blogerky dok.revue Terezy Reichové
Díky letošní speciální možnosti sledovat filmy skoro čtrnáct dní a přitom na ně hledat čas v běžném denním těkání, jsem vytvořila jediný programový plán.
První týden jsem strávila s filmy z české a slovenské produkce a ten další věnuji tomu, co se urodilo za hranicemi. Mé doporučení je tedy pro dnešek jazykově omezené. Prvním ze tří filmů, které se ve mně usadily, je hravý, ale přitom i duchovní inspiraci přinášející film Osobní život díry Ondřeje Vavrečky.
Druhým je počin Adam Oľhy a Jana Daňhela Alchymická pec. Pokorný, ale přitom hluboký vhled do důležitosti dlouhodobých vztahů a nekompromisnosti tvorby. Posledním mým dosavadním zážitkem z Ji.hlavy je oceněný film Bílá na bílé. Viera Čákanyová je sama se sebou na Antarktidě a tedy je ve spojení vlastně se vším.
Tereza Hadravová
Tip estetičky a blogerky dok.revue Terezy Hadravové
Festival letos uvádí výběr polských avantgardních filmů z padesátých až osmdesátých let minulého století. Až na výjimky se jedná o práce polských filmařů a filmařky, kteří své vzdělání získali na Filmové škole v Lodži. Některé z filmů skutečně předběhly svou dobu, jako třeba technicky náročný, „digitalizovaný“ Čtverec, který Zbigniew Rybczyński natočil ještě na škole v roce 1972. Navzdory důrazu na filmovou formu a sklon k analýze a abstrakci ve výběru najdete i intimní observace, jako jsou Moje ulice Danuty Halladin či slavní Muzikanti jejího učitele Kazimierza Karabasze, které i při krátké metráži a střídmosti užitých vyjadřovacích prostředků mi o lidech a jejich době dokázaly říci více, než například podobně důvěrné, téměř dvouhodinové Epicentro Huberta Saupera.
Kamila Boháčková
Tip editorky dok.revue Kamily Boháčkové
Je neděle, Ji.hlava včera rozdala ceny, ale online festival dál pokračuje až do příští neděle 8. listopadu. Osobně se každoročně těším na ji.hlavskou sekci Fascinace, která uvádí výběr současných experimentálních snímků. Ty sice pracují se záznamem reality, ale zároveň je fascinuje dobrodružství objevování nových forem vyjádření. A je to často dobrodružství i pro diváka. Z letošního výběru doporučuji zejména dva snímky, jeden francouzský a jeden český, v nichž je výrazným motivem hora. Vizuálně uhrančivý experiment Před zhroucením Mont Blancu režiséra Jacquese Perconteho vybízí k úvaze, zda díky klimatické krizi nejsme poslední generací, která má možnost spatřit tento ikonický evropský vrchol. Snímek české vizuální umělkyně a teoretičky Ley Petříkové Podle čaroděje je hypnotizujícím pátráním po osudu pozapomenuté surrealistické malířky Alice Rahon a jejího jediného filmu Le Magicien (Čaroděj) ze čtyřicátých let minulého století, který se nedochoval. Zůstalo po něm jen několik fotografií z natáčení. Enigma. Film Ley Petříkové je zároveň úvahou nad tím, co zbyde z autora i z jeho díla. „Ve filmu Podle čaroděje se pohybujeme na hranici mezi viditelným a tím, co běžnými prostředky spatřit a zachytit nelze,“ píše Petříková ve svém textu o tom, jak svůj film koncipovala. Přečíst si ho můžete zde na dok.revue.
Jan Gogola ml.
Tip režiséra, dramaturga, pedagoga ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně a blogera dok.revue Jana Gogoly ml.
„Můj přítel mne jednoho dne, se zavázanýma očima odvezl na neznámé místo v Čechách. Posadil mne na trávu. Jedno stéblo jsem si ponechal. Chovám ho v úctě dodnes. Vrátili jsme se téhož dne. Před odjezdem mi slíbil, že nikdy nikomu neprozradí, kde jsme byli. Výlet do někde, nikde trval devět hodin.“ Těmito slovy akčního umělce Lumíra Hladíka, jimiž popsal svoje dílo Někde, nikde (1979), uzavírá filozof Petr Rezek svoji knihu Tělo, věc a skutečnost (2010). Podruhé jsem na Hladíkovu civilní transcendenci narazil během těchto prázdnin, když jsem v Kutné Hoře vykutal knihu Pavly Morganové Lumír Hladík (2011), v níž se zase můžeme dočíst třeba o sošné procházce „Ticho a hlad“ (1980): „Rozhodl jsem se, že se budu procházet Prahou a nemluvit a nejíst tak dlouho, dokud mě někdo neosloví. Po dvou dnech jsem potkal bývalého spolužáka, který řekl: Ahoj, Lumíre!“. A nyní mě v programu ji.hlavského festivalu oslovil nález, že miniaturní filmové monumenty fascinujícího sochaře okamžiku budou uvedeny v sekci Fascinace: Lumír Hladík. Už se těším na to, co v Hladíkových filmech neuvidím.
Radim Procházka
Tip filmového producenta a blogera dok.revue Radima Procházky
Chtěl bych víc poznat dílo italského režiséra Roberta Minerviniho, kterému Ji.hlava pořádá retrospektivu. S jeho dvorním producentem Paulem Benzim jsem se před lety právě díky Jihlavě spřátelil. Dnes je na programu Minerviniho film z roku 2018 Co uděláš, až svět vzplane? Rakouský režisér Hubert Sauper se svou Darwinovou noční můrou byl před 16 lety v době mých studií na FAMU jedním z mých formativních vzorů. Teď se vrací s „nepilipovským“ pohledem na současnou Kubu Epicentro a dnes je na programu jeho masterclass.
Milan Kruml
Tip mediálního analytika a blogera dok.revue Milana Krumla
Stalo se to před 25 lety. Tehdy dvacetidevítiletý Acuši Sakahara spěchal tokijským metrem do práce na důležitou poradu. Stejně jako tisíce dalších lidí se stal obětí útoku nervovým plynem, který provedla náboženská sekta Óm šinrikjó. Třináct lidí zemřelo, stovky dalších mají trvalé zdravotní problémy. Acuši Sakahara se od všech ostatních odlišuje jednou věcí – o útoku natočil dokument Já a vůdce sekty, který má u nás premiéru právě dnes – najdete jej po 17. hodině k přehrání na stránce MFDF Ji.hlava v sekci Souhvězdí a zhlédnout ho pak můžete ještě sedm dní. Snímek, na němž autor pracoval několik let, se zabývá nejen útokem, jeho průběhem a následky, ale Sakahara v něm také společně s Arakim Hirošim hledá odpovědi na to, co vede lidi k účasti v sektách jako je Óm šinrikjó, která dodnes funguje, byť pod jiným názvem. Araki Hiroši je mimochodem jejím současným mluvčím. Určitě jde o snímek, který stojí za zhlédnutí.
V sekci Reality TV bych rád upozornil na kanadský pořad First Contact, který názorně ukazuje, že předsudky a xenofobie – v tomto případě Kanaďanů k potomkům původních obyvatel – se objevují i tam, kde bychom je příliš nečekali, a že nejlepším způsobem, jak se s nimi vypořádat, je vzájemně se lépe poznat. I třeba pomocí televizní show, která nabízí vyhraněné, komické i dojemné situace.
Tomáš Stejskal
Tip filmového kritika a blogera dok.revue Tomáše Stejskala
Dva muži ve žlutých skafandrech jedou na obdobě segwayů, v ruce drží dálkové ovládání, kterým před sebou usměrňují vozík, z něhož na okolní chodníky a záhony tryská dezinfekce. Není to obraz z vědecko-fantastického filmu, ale jarní realita v čínském Wu-chanu. Umělec a aktivista Aj Wej-Wej natočil snímek CoroNation údajně jako vůbec první film o novém koronaviru covid-19. Tajně, na dálku, z Evropy, kam byly amatérské záběry jeho spolupracovníků propašovány. A v kvapu sestříhány, aby film mohl bez ohlášení být uveden na internetu. Přesto z těch záběrů umělec sestavil pozoruhodnou směs obrazů a zvuků, od scén z nemocnic po hypnotické pohledy na industriální krajinu. Stranou nezůstávají ani absurdní příběhy místních obyvatel, které čínský kolos ve snaze zastavit virus ponechal napospas. Pozoruhodná pozorovatelská sonda, která má parametry mrazivého thrilleru.
Martin Šrajer
Tip filmového kritika a blogera dok.revue Martina Šrajera
V roce 2017 došlo k uzavření dolu Paskov. O zaměstnání přišel také havíř Tomáš Hisem, který se přihlásil do rekvalifikačního kurzu. Ačkoli se jeho dosavadní využívání počítače omezovalo na práci s Excelem, chtěl by se stát programátorem. Jeho pochyby i odhodlání tváří v tvář dravě konkurenčnímu prostředí současného trhu práce zachycuje časosběrný dokument Nová šichta Jindřicha Andrše, který navazuje na jeho krátkometrážní Poslední šichtu Tomáše Hisema. Hrdinova hořce úsměvná snaha zorientovat se mezi mladými ajťáky a najít si důstojné zaměstnání připomene hrané filmy Kena Loache jako Já, Daniel Blake. Podobně jako ony vypráví s empatií o člověku, který je pro média, politiky i velkou část společnosti neviditelný.
