Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentární

Nejlepší kvalifikací pro letošní nominace na Českého lva pro nejlepší dokument zjevně bylo natočit portrét někoho, kdo se jmenuje Jiří. Byla by laciná legrace začínat komentář o nominovaných filmech právě takhle. Ale stačí z úvodní věty škrtnout posledních pět slov, a z jízlivého vtípku se stává univerzální tvrzení. To nevystihuje jen dlouhé roky preferovaný žánr tuzemských akademiků, ale také jejich konzervativní pohled na to, co je cílem dokumentární tvorby.

Jiří Trnka, Jiří Suchý, Jiří Bělohlávek a Miloš Forman jsou protagonisté čtyř z pěti nominovaných snímků. Jen jediný titul – dokumentární road movie Dálava režiséra Martina Marečka o tátovi se synem, kteří se vydávají na cestu za matkou a dcerou/sestrou z Brna do Ruska – tak stojí především na filmařských kvalitách, a nikoli jen na slavných objektech zájmu.

Portrét je nepochybně legitimní dokumentaristickou kategorií. Ale většina těch letos nominovaných předvádí jeho nejméně vzrušující, nejbezpečnější podobu: portrét jako sumu informací o slavné osobnosti, bez polemik, bez snahy nalézt nový úhel pohledu. Jako by největší kvalitou dokumentární kinematografie bylo předat divákům co nejvíce informací.
 

Helena Třeštíková s Jakubem Hejnou ve střihovém dokumentu Forman vs. Forman představují to nejvděčnější z Miloše Formana, co už navíc většinou známe z jiných dokumentů. Nedostávají se přitom k nejméně reflektované pozdní fázi jeho kariéry, ať už vinou nedostatku financí na práva k filmům, či z důvodu estetické volby. Je to spíše monolog než dialog; film, kde se jen naslouchá – byť nikoli nezajímavým – postřehům zesnulého velikána.

Olga Sommerová v portrétu Jiří Suchý – Lehce s životem se prát také nechává Suchého promlouvat a hrát jeho celoživotní roli. Nikdy nepřijde jediná otázka, která by vedla mimo zajeté koleje. A když padají silná tvrzení přátel či kolegů – třeba z úst Miloše Formana, že jde o největšího žijícího českého básníka –, zůstává jen u odvážné, nevysvětlené či nerozporované domněnky. Opět jde tedy především o dokument monument, nevzrušivý televizní pomník, který nejde proti srsti a zůstává u náznaků, i když tu a tam se snímkem mihne historické pozadí textů některých Suchého písní, které jim dodává na síle.

Režisér snímku Jiří Trnka: Nalezený přítel Joël Farges se spoluscenáristkou Terezou Brdečkovou hledá klíč, kterak slavného českého animátora a ilustrátora představit zahraničnímu publiku a jak naplnit vlastní autorské záměry. Výsledek je však ještě rozpačitější než u předchozích filmů. Ve snímku se nahodile objevují inscenované animované pasáže, které se, podobně jako průvodní slovo, křečovitě pokoušejí připodobnit autora k portrétovanému. Snaha pasovat se do role trnkovského snílka však nepřináší žádnou hodnotu, spíše působí trapně, jako okázalá hra na jemné umění, které jde proti duchu skutečné trnkovské lyriky.

Akademici bohužel nemohli kvůli regulím nominovat nejlepší tuzemský portrét Sólo, jehož režisérem je Francouz Artemio Benki. Neokázalý, suverénně natočený snímek, který mezi řádky a s lehkostí dovede mluvit o mnoha tíživých věcech a ukazuje portrétní žánr v živé, pozoruhodné podobě.
 

Přesto v uplynulém roce vzniklo dost dokumentů, které se – na rozdíl od většiny nominovaných – vymykají průměrnosti. A hlavně mají vyšší ambice než stavět pomníky. Snímek Letní hokej Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara sleduje družstvo malých hokejistů z Náchoda na cestě do Maroka, kde se místní pokoušejí věnovat tomuto tradičnímu českému sportu. Je to skromnější dílo než předchozí dokumentární komedie této autorské dvojice, FC Roma. A není ani tak formálně vynalézavé či sevřené jako jiné Bojarovy filmy (například precizní observační snímek Dva nula). Ale přesto jde o dílo, které skrze pečlivé sledování dvou chlapeckých kolektivů z různých kultur dosahuje právě toho, co chybí zmiňovaným portrétům slavných: klade otázky. V chlapecké upřímnosti se odhalují stereotypy o jiné, muslimské kultuře a zároveň okamžitě vzniká prostor pro družnou zábavu. Hravá hádka o to, proč je prase nečisté zvíře a zda si umí lehnout na záda, dovede přimět k úvahám o dnešním světě, o vlastní předpojatosti i možnosti překlenout některé propasti, zatímco jiné naopak zůstávají otevřené, a přesto nemusejí bránit společnému soužití.

Podobnou sílu má debata dospělých trenérů o tom, jak se v Maroku, v Česku či obecně na Západě smí a nesmí vtipkovat o tom, že někdo někoho zabije.

Formálně i koncepčně precizní dílo o elektronické hudbě zase natočila Johana Ožvold. Její snímek The Sound Is Innocent přitom také divákům předává spoustu informací, často pomocí archivů, je však na hony vzdálen přehlídce mluvících hlav. Ožvold vytvořila spletitý labyrint, jak vypravěčsky, tak doslovně, v němž využívá rozlehlých atmosférických prostor budovy Slovenského rozhlasu. Těmi putují různé kusy historické audio- a videotechniky nebo kamera putuje kolem nich, chvíli sleduje debaty pionýrů elektronického zvuku, pak se přesouvá dál. Snímek svou formou neustále provokuje pozornost diváků.
 

A konečně Karel Vachek natočil svůj nejdelší opus, Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie, v němž se pokouší o jakousi uměleckou sumu i o maximálně osobní tvar. Jde o film, který komentuje povahu jeho předchozích snímků, o film, kterým se lze nechat inspirovat i s ním prudce nesouhlasit. O dílo plné paradoxů.

Posuzování toho, co si zaslouží nominace na ceny, je vždy do jisté míry otázka osobních preferencí a vkusu. Například Vachkův film jistě má – tak jako většina jeho tvorby – schopnost rozpoltit publikum a, řečeno zcela bez okolků, jen málokdo jej nejspíš viděl do konce.

Přesto letošní nominace na České lvy poukazují na neochotu brát vážně díla, která nechtějí jen informovat, ale také se ptát. Jen Marečkova Dálava – se svojí schopností čerpat z okolní reality a přitom vynikat kvalitami jemných observačních dramat – tu stojí osamocena mezi „monumenty“. Ty možná někdy mají v podtitulu „lehce s životem se prát“, ale přitom souboje a střety v podstatě odmítají.